Lubojaty

Charakteristika výsledků / Anotace
Od července roku 2010 probíhal archeologický průzkum pod podlahou v podvěží kostela sv. Jiří v Lubojatech. Při této příležitosti byl odhalen náhrobník jednoho ze členů rodu Bítovských z Bítova. Protože v této době byly také odhaleny omítky po celém obvodu exteriérových zdí, v podvěží a v interiéru lodi do výšky cca 80 cm, bylo přistoupeno ke zpracování operativní dokumentace celého objektu. Pro úplné poznání stavebně historického vývoje a správné interpretace poznatků bylo nutné zdokumentovat také situaci v podkroví a ve zvonovém patře věže. Tato nálezová zpráva však nesupluje stavebně-historický průzkum, který považujeme za nutné zpracovat.


Stavební vývoj kostela sv. Jiří v Lubojatech lze na základě vyhodnocení všech dostupných poznatků nastínit takto. První písemná zmínka o kapli v Lubojatech zachycuje spor Budislava z Lubojat s farou v Pusté Polomi z roku 1276. Žádné stavební detaily však nenapovídají, že by stávající zděná stavba stála již ve výše zmíněném roce, proto můžeme předpokládat existenci stavby dřevěné. K výstavbě zděného kostela, resp. jeho presbytáře, došlo ve druhé čtvrtině 14. století, jak napovídají křížová klenba s dvakráte vyžlabenými klenebními žebry vynášenými kružbovými konzolami a konzolami v podobě lidských tváří. S presbytářem je stavebně provázána na severu přiléhající sakristie. Předpokládáme, že loď byla provedena ze dřeva.

K přístavbě zděné západní věže došlo kolem roku 1520, jak nám indikuje zvon umístěný ve zvonovém patře věže, datovaný do roku 1523. Dendrologický průzkum zvonové stolice určil její dataci přibližně k roku 1466. Ta mohla být druhotně použita v nové zděné věži. To, že nový zvon zvonovou stolici příliš zatěžoval dokazují dubové kleštiny dendrologicky datované do roku 1565. Pozdější přístavbu věže potvrdily středověké kostrové pohřby nalezené pod základy stávající zděné věže. Lze předpokládat, že věž byla původně plánovaná jako průchozí ze všech tří stran, jak dokazují spáry v její severní i jižní zdi.

Krátce po dokončení stavby západní věže bylo přistoupeno ke stavbě zděné lodi. Ta je stavebně oddělena od hmoty presbytáře spárou, liší se rovněž stavebním materiálem a typem malty. Loď byla zaklenuta dvěma poli křížové hřebínkové klenby a otevřena úzkými lomenými okny, z nichž se jedno zachovalo na její jižní straně.
K barokní slohové fázi můžeme přičlenit přepažení sakristie a proražení průchodu na kazatelnu. Rovněž byl změněn sklon střechy včetně provedení nového krovu, který je dendrologicky datovaný do přelomu let 1784 a 1785.
V roce 1856 byla v západní části lodi vestavěna nová kruchta a přistavěno schodiště. O rok později byla provedena novostavba jižní předsíně.

Tato nálezová zpráva byla zpracována za podpory projektu výzkumu a vývoje VZ MK 07503233303, úkol č. 301 „Vědecký výzkum a aplikace metod operativního zpracovávání stavebně historických a umělecko-historických průzkumů prováděných při obnově kulturních památek a nemovitostí v památkově chráněných územích“.

Lubojaty (NJ), farní kostel sv. Jiří, NS v interiéru podvěží (3/2011), A. Čeplá (spolupráce R. Rosová)

OBSAH

1. Úvod
2. Popis nálezů
3. Interpretace poznatků
4. Potenciál
5. Památkové hodnocení
6. Seznam příloh
7. Přílohy

1. Úvod

1.01 Okolnosti realizace OPD
V červenci roku 2010 vlastník objektu započal sanační práce v kostele sv. Jiří v Lubojatech spočívající v jeho odvodnění. Při této příležitosti bylo odkryto základové exteriérové zdivo kostela. K dokumentaci této situace nebyl nikdo ze zástupců památkové péče ani archeologie přizván. Odvodnění kostela předcházelo odhalení interiérového zdiva lodi a věže a celého obvodu kostela v exteriéru do výšky cca 80 cm. Při následné výměně podlahové krytiny v podvěží byl pod stávající novodobou dlažbou objeven dělníky náhrobník. K nálezu byli přivoláni archeologové a zástupci památkové péče, čímž započal archeologický výzkum v podvěží a stavební dokumentace venkovského středověkého kostelíka.
Při průzkumu bylo podrobně zdokumentováno odhalené zdivo v exteriéru i v interiéru kostela, prohlédnuto podkroví, následoval odběr vzorků pro dendrologické datování krovu a zvonové stolice a stratigrafický průzkum omítek věže. Ke komparaci byl užit pomálu dochovaný archivní materiál.

1.02 Stav věci v době OPD
V době provádění průzkumu byly oklepány interiérové omítky v podvěží a lodi a veškeré exteriérové omítky kostela sv. Jiří do výšky cca 80 cm. Dále byl prováděn archeologický průzkum v podvěží.

1.03 Podklady
• Bartoloměj Paprocký z Glogol a Paprocké Woly, Zrcadlo slawného marjkrabství morawského: w kterémž jeden každý staw, dáwnost, wzácnost, i powinnost swau vhledá, Ostrava 1993, s. 435 – 437
• Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren, Olmützer Erzdiöcese, Band III., Brünn 1859, s. 243 - 244
• Ladislav Hosák – Rudolf Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku I., A – L, Praha, 1970, s. 560 - 561
• František Schwarz, Z historie obce Lubojaty 1276 – 1976, VSONJ 16, 1975, s. 2 – 18
• Dalibor Prix, Středověký kostel sv. Jiří v Lubojatech, okres Nový Jičín, Časopis Slezského muzea 37, série B, 1988, s. 51 – 54
• Jiří Tichánek – Zdeněk Šerý, Šlechtická sídla na Novojičínsku, Opava 2003, s. 141
• Josef Pilnáček, Rody starého Slezska, Brno 2010, s. 99, 143 - 144, 181 - 182

1.04 Metody dokumentace
• digitální fotodokumentace současného stavu
• měření geodetickou latí
• přeměřování laserovým dálkoměrem a skládacím metrem
• zákres nálezové situace
• písemné záznamy v terénu

2. Popis nálezů

2.01 Poloha zkoumané věci
Farní kostel sv. Jiří je situován na jižním okraji návsi, obklopený hřbitovem a obehnaný ohradní zdí. Kostel je dominantou nejen návsi, ale také širokého okolí. (příloha č. 1)

2.02 Souvislosti zkoumané věci
Lubojaty patří k nejstarším obcím na Opavsku. První zmínka o obci je z r. 1276, kdy ji vlastnil Budislav z Lubojat. Listina, v níž je obec nazývána Hluboiat, řešila spor mezi Budislavem a klášterem Hradisko, který byl vlastníkem kostela a fary v Pusté Polomi, kam byly Lubojaty přifařeny. Budislav z Lubojat totiž před r. 1276 postavil bez souhlasu benediktinského opata z kláštera Hradisko v obci kapli. Spor vyřešila olomoucká kapitula tak, že kaple v obci zůstala, ale Budislav a jeho dědicové museli odvádět dávky faráři v Pusté Polomi. Kaple (či malý kostel) se tak nestala církevním centrem Budislavova panství (které kromě Lubojat zahrnovalo zřejmě i Bítov), ale filiálkou pustopolomské fary. ?Prix, D.: Středověký kostel sv. Jiří v Lubojatech, s. 61-63; Brichová, J.: Farní úřad Lubojaty?

Při dělení Opavska v r. 1377 držel Lubojaty Mikuláš z Malenovic, který se psal také z Lubojat. Po něm Bítovští z Bítova, páni z Tvorkova a z Kokor. V r. 1492 získali ves Jan a Václav z Fulštejna, majitelé panství Bílovec. Fulštejnové pak ves drželi do r. 1543, kdy ji prodali Janu Oderskému z Lideřova. Po něm vlastnili Lubojaty protestanti Pražmové z Bílkova. V té době byly Lubojaty odděleny od farnosti v Pusté Polomi a přičleněny k Bílovci. Po bitvě na Bílé hoře bylo panství v r. 1620 Pražmům konfiskováno a dáno do zástavy Hedvice Seidersdorferové, jejímž manželem byl Jindřich Vilímovský z Kojkovic. Teprve v r. 1648 byl statek navrácen dědičce Pražmů Alžbětě Pražmové a jejímu manželovi Václavu Sedlnickému z Choltic. Sedlničtí pak drželi panství Bílovec, k němuž Lubojaty patřily, až do r. 1945.

Kostel sv. Jiří stojí na jižním okraji návsi. Byl postaven asi v 70. letech 13. stol., o čemž svědčí jádro s pravoúhlým presbytářem a hranolovou věží. Dalibor Prix předpokládá, že nejpozději byl postaven v r. 1275. Budislav z Lubojat nechal postavit malý jednolodní kostel se západní věží, nezaklenutou lodí, presbytářem, odděleným lomeným vítězným obloukem a klenutým vzdutou křížovou žebrovou klenbou, a sakristií, klenutou lomenou valenou klenbou. Zvenku byl podepřen opěráky a byl přístupný z boční strany lodi. Osvětlen byl pěti okny. Stavěli ho zřejmě místní (slezští) zedníci a kameníci. Kolem kostela je hřbitov s kamennou zdí, která podle D. Prixe vznikla až v 16. nebo 17. stol. Fara mohla být v obci již ve středověku, i když listina o sporu s klášterem Hradisko z r. 1276 hovoří o tom, že obec byla přifařena k Pusté Polomi. Podle Wolného byla kaple v obci postavena krátce před r. 1276. V každém případě nejpozději v 16. stol. ovládli panství i farnost luteráni. Po jejich vyhnání byly Lubojaty v r. 1628 přifařeny do Bílovce, spolu s obcemi Bítov a Lhotka. Tyto obce zřejmě k lubojatskému kostelu spadaly již ve středověku. V r. 1785 vznikla samostatná lokalie, později lokální kuracie. Na farní byl lubojatský kostel povýšen až v r. 1943. ? Prix, D.: Středověký kostel sv. Jiří v Lubojatech, s. 51-52, Brichová, J.: Farní úřad Lubojaty , Wolny, G.: Kirchliche Topographie 3, s. 243-244?

Poloha kostela odráží nový pohled na funkci církevního objektu, který již neslouží pouze panstvu na jejich sídle, ale především obyvatelům osady, jimž je pohodlně dostupný. Z toho vyplývá, že kostel musel být založen dříve, než začaly vznikat velké lánové vsi. V nich byl kostel postaven v dominantní poloze nad vesnicí, aby odrážel Boží ochranu, pod níž byla ves pod kostelem. Příkladem takové polohy kostela jsou v okolí Velké Albrechtice (kostel z poslední čtvrtiny 13. stol.), Jerlochovice (kostel z poslední třetiny 13. stol.), Poruba (kostel ze třetí čtvrtiny 14. stol.). V pozdější době byl kostel opět situován do vsi (Bravatnice – 1. pol. 14. stol., Stará Ves u Bílovce – přelom 13. a 14. stol.). ?Prix, D.: Středověký kostel sv. Jiří v Lubojatech, s. 51-52?

Kostel byl původně malý, jednolodní s rovně ukončeným presbytářem a sakristií na severní straně. Loď kostela má šířku větší než délku, je osvětlena 3 okny. Okno v jižní stěně, v její západní části, má původní středověký tvar s ostře lomeným záklenkem a okoseným ostěním. Jako analogii takového okna uvádí D. Prix okna ve věži kostela v Klimkovicích, okna v kostele v Bernarticích u Javorníku nebo malé okénku sakristie v Tamovicích. Kostelní loď byla podle Prixe původně neklenutá, zřejmě neměla ani strop, pouze průhled do krovu. Klenba byla provedena až v 17. stol. Presbytář je kosodélný, mírně vyosený směrem k jihu, klenutý jedním polem křížové žebrové klenby, osvětlený pouze 1 oknem v jižní stěně. Zvenčí je zajištěn dvěma opěráky, analogickými např. s opěráky v Jaktaři (kostel asi 1242-46) nebo v Pelhřimovech (kostel asi 1255-70). Podle Prixe má kostel téměř intaktně dochované středověké jádro, kromě východního a západního štítu, které byly později upraveny. Zřejmě se dochovalo také kamenné jádro věže, je možné, že horní část věže byla dřevěná, vysazená na konzolách. Prix předpokládá, že kostel s obdélným presbytářem a hranolovou věží představuje běžně rozšířený typ středověkého kostela, který se u nás (jako kostel se 2 pravoúhlými prostorami) objevuje již v 9. stol., ve variantě s přestavěnou západní věží od 2. pol. 12. stol. Před polovinou 13. stol. se tento typ objevuje ve Slezsku, kde dosud převládal kostel s východní apsidou a představeným čtvercovým presbytářem. Tento kostel byl nejčastějším typem venkovských kostelů od 80. let 13. stol. do 1. pol. 14. stol., kdy převládly kostely s polygonálním presbytářem. Proto Prix datuje kostel do poslední čtvrtiny 13. - poč. 14. stol. Tento poměrně široký časový úsek zpřesňují dochované stavební články. Opěráky vročuje do doby před poslední třetinou 14. stol., okno v jižní lodi podle tvaru rovněž do 14. stol. Naopak klenba sakristie – kaple má analogie již ve 13. stol. Klenba presbytáře s vodorovnými vrcholnicemi se naopak objevuje až po polovině 14. stol., stejně jako žebra ve tvaru dvakrát vyžlabeného klínu. Konzoly s kružbami a s tesanými mužskými hlavami Prix datuje do let 1274-75 a kolem 1375. ?Prix, D.: Středověký kostel sv. Jiří v Lubojatech, s. 52-59?

Kostel byl zřejmě zaklenut nějakou starší klenbou, na což upozorňuje nízké nasazení současné klenby v podkroví, kde zdivo presbytáře vystupuje ještě asi 65 cm nad vrchol klenby. Prix předpokládá, že starší klenba byla vzdutá, a klade její vznik do 2. čtvrtiny 14. stol. Klenební žebra neodpovídají konzolám, jsou větší, z čehož vyplývá, že byla osazena na starší konzoly. Z toho Prix vyvozuje, že ještě ve středověku byl kostel výrazně upraven – byl nově zaklenut presbytář na stávající klenební čela a níže osazené konzoly starší klenby, upraveno minimálně jižní okno lodi a v podvěží byly vyhloubeny mělké výklenky s lomeným obloukem. ?Prix, D.: Středověký kostel sv. Jiří v Lubojatech, s. 59-61?

Kostel byl zřejmě v průběhu 14. stol. poškozen některou z válečných událostí a již ve 2. pol. 14. stol. bylo nutné ho opravit. Byl nově zaklenut presbytář, zprůchodněno podvěží. Tuto přestavbu Prix datuje do doby kolem r. 1375 a spojuje s Mikulášem z Lubojat, který je v pramenech doložen mezi lety 1377-78. ?Prix, D.: Středověký kostel sv. Jiří v Lubojatech, s. 63-64?

V 16. stol. (za luteránů) byl prý kostel renesančně přestavěn, pak byl barokně upraven. ?Brichová, J.: Farní úřad Lubojaty?
Podle děkanské matriky z r. 1672 byl kostel zasvěcen sv. Jiří a patřil k panství Bílovec. Byl zděný, obehnaný zdí. Ke kostelu patřily vsi Bítov a Lhotka. Stejně je kostel popsán i v děkanské matrice z r. 1691. Tehdy měl pouze hlavní oltář. ?ZAO, ACO, kniha 167, 168?

Děkanská matrika z r. 1764 kostel popisuje jako kamenný, zaklenutý dobrou klenbou a krytý šindelem. Kdy byl postaven, nebylo známo. V průčelí byla věž, sakristie na evangelijní straně byla úzká a vlhká. Podlaha kostela byla z cihel. Kolem kostela byl hřbitov obehnaný zdí, s dřevěnou kostnicí. ?ZAO, ACO, kniha 169?

Ani autor děkanské matriky z r. 1771 neznal dobu založení kostela. Jinak popsal kostel stejně, jako v r. 1764. Kostel byl kamenný, klenutý, v průčelí měl zděnou věž. Sakristie byla na evangelijní straně. Byla zde dřevěná kruchta bez pozitivu. Podlaha byla z cihel. ?ZAO, ACO, kniha 170?

V r. 1780 byl zchátralý kostel opraven, zřejmě byla také nově pokryta věž, pro jejíž opravu se objednávalo dřevo. ?ZAO, ACO, sig. G1, kart. 4708?

Inventář fary z r. 1809 uvádí, že není známo, kdy a kým byl kostel postaven. Nedochovaly se totiž žádné pamětihodnosti nebo náhrobní nápisy (z tohoto zápisu vyplývá, že náhrobek pod věží byl v té době již zřejmě dost dlouho skryt pod podlahou). Kostel byl zděný a zcela klenutý gotickou klenbou. O jeho konsekraci svědčily červené kříže v zelených věncích. Kostel měl světlou délku 8 sáhů (asi 15 m) a šířku 4 sáhy 1 stopu (asi 8 m). Byl dlážděný břidličnými dlaždicemi, sakristie byla dlážděná cihlami. V kostele byla tři velká půlkruhová okna – dvě na jižní straně, jedno na severní. Dále zde byly dvoje dveře – velké na západě (hlavní vstup) a malé na jihu (boční vstup). Kostel měl na západě nad hlavním vstupem velkou věž z pevného materiálu, bez kupole, v níž byly zavěšeny 2 zvony. Velký zvon měl nápis: „Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum. Lucas. Marcus. Ioannes 1523“, malý zvon byl bez nápisu. Nad presbytářem byla malá dřevěná věžička, sanktusník, kde byl mešní zvon s nápisem: „Sancte Hiacinte, ora pro nobis. Per Franciscum Stanke Oppaviae 1797“. Kostel měl dva oltáře. Hlavní sestával ze sádrového závěsu červeně malovaného a na okrajích zlaceného, nad ním byl kruhový dřevěný baldachýn, mramorovaný, se zlacenými střapci, pod baldachýnem byl obraz patrona kostela, sv. Jiří, malovaný na plátně, v černém dřevěném rámu se zlatými lištami. Mensa byla z cihel a kamene, na ní byl bíle štafírovaný a na rozích zlacený tabernákl. Na tabernáklu stála dřevěná prosklená skříňka se soškou P. Marie, po obou stranách tabernáklu byli bíle štafírovaní cherubíni. Boční oltář byl na epištolní straně, byl postaven v r. 1803. Mensa byla zděná, na ní červeně a modře mramorovaný tabernákl, na tabernáklu velká socha P. Marie, červeně a modře štafírovaná, pod jejíma nohama byl znak Karla sv. p. Sedlnického, který sochu daroval v r. 1800. Kostel měl dřevěnou kruchtu bedněnou barevnými deskami se zchátralým neopraveným pozitivem. Kolem kostela byl hřbitov obehnaný kamennou zdí. [ZAO, ZVS, inv. č. 47, ACO, kart. 8299]

V letech 1823 a 1836 proběhly opravy kostela, na něž dohlížel krajský inženýr Anton Englisch z Opavy. V r. 1825 při vichřici spadl boční štít a vítr také strhl dolů celou střechu, která byla teprve před několika lety (asi v r. 1823) nově pokryta. K opravám bylo použito 1000 cihel a 6 měřic vápna. V letech 1839-41 byl kostel opět opravován, tentokrát zednickým mistrem Johanem Herrmannem. V r. 1844 byly opraveny podlahy a také krytina věže. ?SOkA Nový Jičín, FÚ Lubojaty, inv. č. 15, kart. 1?

V r. 1852 se navrhovalo, aby byl kostel i s věží zcela nově omítnut a byla opravena štítová zeď presbytáře. Také bylo zjištěno, že předsíň na jižní straně je ve velmi špatném stavu, a byla navržena její demolice a postavení nové předsíně. Tyto opravy byly nezbytně nutné, opravy předsíně se ale tak nutné nezdály, protože u vstupu pod věží byla také předsíň. Nebylo tedy nezbytné stavět druhou předsíň a zvyšovat tak náklady na opravy. Náboženský fond proto navrhoval ji zbořit, ale již nestavět novou. Proti tomu se ohradili zástupci přifařených obcí, kteří naopak považovali existenci předsíně za potřebnou, protože v kostele bylo málo místa, takže se využívala při bohoslužbách i k uskladnění kostelních předmětů. Stavební asistent Josef Mehrfort při jednání stavební komise v předešlém roce dokonce navrhoval nejen opravu kostela, ale i jeho rozšíření kvůli nárůstu věřících. Protože kostel stál na kopci, kde dost foukalo, byly boční dveře předsíní dobře chráněny před větrem a deštěm a déšť nemohl proniknout až do kostela. Zástupci obcí proto navrhovali předsíň nebořit, ale opravit ji. ?ZAO, ZVS, inv. č. 1616, kart. 2378?

Navržené opravy začaly teprve v r. 1855. Podle kolaudačního protokolu z listopadu 1855 nebyla ještě jižní předsíň zbořena, ještě nebyla provedena omítka a bílení na severní straně věže, ale nedávno omítnuté a nabílené plochy se již odlupovaly (na stěně sakristie bylo takové místo dokonce 2 čtver. sáhy velké). Při kolaudaci se také zjistilo, že břidlicová střecha sakristie je tak špatná a vpadlá, že déšť protéká na klenbu a zdivo sakristie navlhá. Proto byla stará krytina sakristie snesena včetně prohnilého bednění a poté opět vrácena na nové bednění. ?ZAO, ZVS, inv. č. 1616, kart. 2378?

V r. 1855 bylo nařízeno uzavřít otvory ve vrcholu klenby kostela. Byly zde 3 otvory obdélného tvaru, jeden měl 18 palců v průměru (asi 45 cm) a sloužil k tahání provazů při renovaci interiéru kostela. Další dva byly kruhové, olemované dřevem, měly v průměru 3 palce (asi 7,5 cm) a sloužily k zavěšení lampy a k protažení provazu sanktusního zvonku. Dřevěné obložení otvorů bylo odstraněno a byly uzavřeny kovovými cylindry. ?SOkA Nový Jičín, FÚ Lubojaty, inv. č. 15, kart. 1?

V r. 1856 byla vestavěna nová kruchta a u severní strany věže bylo postaveno zděné schodiště na kruchtu. Také byla opravena omítka uvnitř kostela. Demolice jižní předsíně a její novostavba byla realizována až v r. 1857. Při stavbě byla obvodová zeď předsíně zahloubena o 18 palců (asi 45 cm) hlouběji, než bylo plánováno, a byla provedena o 6 palců (asi 15 cm) silnější. ?SOkA Nový Jičín, FÚ Lubojaty, inv. č. 15, kart. 1, ZAO, ZVS, inv. č. 1616, kart. 2378?

V r. 1859 uvádí G. Wolny ve své Topografii, že kostel sv. Jiří stojí na hřbitově. Byl postaven z pevného materiálu, goticky klenutý a měl délku 8 sáhů (asi 14,5 m) a šířku 4 sáhy 1 stopu (asi 7,5 m). Měl dva oltáře – hlavní sv. Jiří a boční P. Marie z r. 1803. Ve věži visely 2 zvony (jeden z r. 1523). V r. 1853 byl kostel i s věží zvenku obílen, uvnitř vymalován a byly opraveny všechny závady. Křtitelnice, kazatelna a kruchta byly ze dřeva. ?Wolny, G.: Kirchliche Topographie 3, s. 243-244?

V r. 1864 proběhly blíže neurčené opravy. R. 1897 se opravovala šindelová střecha na kostele, obou věžích, také omítka na severní straně, dále byl vybílen interiér kostela. ?ZAO, ACO, sig. G1, kart. 4614?

V r. 1913 se objevil dokonce návrh kostel zbourat a na jeho místě postavit kostel nový. V dubnu toho roku se ministerstvo kultu dotazovalo referenta Deiningera na stav kostela. Deininger navrhl prohlídku přímo na místě, ale domníval se, že kostel nebude tak bezcenný, jak se domníval konzervátor Seehof. Po prohlídce bylo konstatováno, že praktické důvody hovoří pro demolici, ale „pohledové důvody“ hovoří pro zachování. Stavební závady byly skutečně tak závažné, jak líčila zpráva slezské zemské vlády. Bylo navrženo zachovat kostel jako umrlčí kapli a nový kostel postavit jinde. V září téhož roku oznámila zemská komise ministerstvu, že pracuje na projektu rozšíření kostela.
V únoru 1914 souhlasilo zastupitelstvo obce Lubojaty se zaslanými skicami arch. Ladewiga na rozšíření kostela místo stavby nového. Architekt Ladewig předložil 3 varianty rozšíření kostela s přístavbou věže, sakristie a spojovací chodby s tím, že stará část kostela bude opravena. Proti původnímu projektu novostavby se měl prostor kostela zvětšit o 60 m2. Stavbu měl provést arch. Ressel z Bílovce. Projekt počítal s přikrytím kostela bobrovkou, věž a předsíň měly být přikryty měděným plechem. Interiér měl být vkusně dekorován. ?NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro Moravu a Slezsko?

Rekonstrukce a přístavba kostela měla proběhnout v r. 1915, protože v únoru toho roku oznámil referent Deininger zemské vládě, že arch. Ladewig se nemohl vyjádřit k otázce nového krovu, protože narukoval do války. Zemská vláda neměla námitek proti zhotovení železného nebo železobetonového krovu, pokud zůstane zachován kazetový podhled střechy jako strop kostelního prostoru. Zřejmě z důvodů válečných událostí nakonec kostel rozšířen nebyl. ?NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro Moravu a Slezsko?

V r. 1920 byly provedeny opravy kostela, zkolaudované v březnu 1921. U kostela byly jen opraveny dveře a schody ke kazatelně, částečně byla vyměněna podlaha v sakristii. Ostatní opravy byly odloženy, ale byly již velmi naléhavé. V tomto roce přibylo poškození krovu a plechové krytiny na přístavbě na pravé straně nebo opotřebení prahu hlavního vstupu. ?NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro Moravu a Slezsko?

V listopadu 1921 se PÚ v Brně vyjádřil k dalším navrhovaným opravám. Požární a štítové zdi měly být kryty hladkými pálenými taškami, nikoliv taškami cementovými, dlažba u hlavního vchodu měla být buď cihlová, nebo kamenná, navrhovaný dlažba z cementových dlaždiček je nevhodná, kvůli velkému nákladu se nedoporučilo malování uvnitř kostela, ale jen prosté tónování. ?NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro Moravu a Slezsko?

V listopadu 1922 byly opravy kostela kolaudovány. Zástupce PÚ se vyjádřil, že opravy proběhly v souhlasu se zásadami ochrany památek, až na několik drobností, které se dají napravit příště. Např. bylo nesprávné omalovat kamenná žebra a konzoly v podobě masek – stačilo pouze žebra zbavit starých barevných a vápenných nátěrů a pečlivě je omýt, bez jakýchkoli dalších oprav a vylepšování či dokonce přitesávání, které by mohly zničit jejich charakter. Také se nemusely barevně natírat novogotické oltáře, které nyní narušovaly „prostý a klidný obraz vnitřku“. Při vymalování interiéru byl zvolen vhodný tón, ale mělo být upuštěno od tmavých pásků na klenbách, které se hodily spíše pro pokojovou malbu. Betonovou dlažbu předsíně bude třeba po opotřebování nahradit dlažbou kamennou. Oprava exteriéru byla v pořádku, proti položení kamenné dlažby při jižní zdi (kvůli odtoku odpadní vody) nebyly námitky. V další sezóně měla následovat oprava šindelové krytiny. ?NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro Moravu a Slezsko?

V r. 1929 se měla opravit šindelová střecha kostela. PÚ požadoval, aby bylo při opravě užito opět ručně štípaného a karbolinovaného šindele, položeného na opravený krov. Pokud by nebylo možné opatřit šindel, akceptoval PÚ hladkou pálenou tašku (bobrovku) na zesílený krov. Pokud by bylo nutné krov nově zkonstruovat, žádal PÚ zachování dosavadního tvaru a výšky hřebene, jako krytinu bobrovku. Eternit, plech a falcovka pálená nebo cementová byly podle zástupce PÚ pohledově velmi rušivé a jako krytina stavebních památek nepřípustné. ?NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro Moravu a Slezsko?

V r. 1931 se opravovala střecha kostela a jednalo se o možnosti nahradit dosavadní šindel eternitem. ?ZAO, ACO, sig. G1, kart. 4614?

Prameny:
Zemský archív v Opavě, fond Arcibiskupská konzistoř
kniha 167 – děkanská matrika Bílovec (1672)
kniha 168 – děkanská matrika Bílovec (1691)
kniha 169 – děkanská matrika Bílovec (1764)
kniha 170 – děkanská matrika Bílovec (1771)
sig. G1, kart. 4708 – stavby a opravy farních kostelů – Bílovec
sig. G1, kart. 4614 – stavby a opravy farních kostelů – Lubojaty (1823-1931)
kart. 8299 – inventář fary (1809)

Zemský archív v Opavě, fond Zemská vláda slezská
inv. č. 47 – inventář fary (1809)
inv. č. 1616, kart. 2378 – opravy kostelů

Státní okresní archív Nový Jičín, fond Farní úřad Lubojaty
inv. č. 1 – kniha kostelních účtů (1789-1826)
inv. č. 2 – kniha kostelních účtů (1827-1862)
inv. č. 3 – kniha kostelních účtů (1863-1914)
inv. č. 15, kart. 1 – opravy kostela (1824-1940)

NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro Moravu a Slezsko
složka kostel v Lubojatech

Literatura:
Brichová, J.: Farní úřad Lubojaty. Inventář SOkA Nový Jičín. Nový Jičín 2003 (strojopis)
Ens, F.: Das Oppaland. Opava 1836.
Prix, D.: Středověký kostel sv. Jiří v Lubojatech, okr. Nový Jičín. ČSM-B 37/1988, s. 51-64
Wolny, G.: Kirchliche Topographie III, s. 243-244.

2.03 Charakteristika věci

Sledované a vyhodnocované nálezové situace se týkají interiéru a exteriéru kostela zahrnující aspekty hmotového a materiálového řešení – tj. odhalené zdivo, omítky, dřevěnou konstrukci krovu v lodi a presbytáři a konstrukci zvonové stolice.

2.04 Popis věci

Farní kostel sv. Jiří v Lubojatech je orientovanou stavbou nacházející se uprostřed hřbitova při jižním okraji návsi. Jedná se o malou podélnou jednolodní stavbu s kvadratickým presbytářem, k jehož severní zdi přiléhá sakristie, a se západní předsazenou věží. K jižní zdi lodi byly dodatečně přistavěny dva pravoúhlé přístavky (předsíň a sklad) s pultovou střechou krytou plechem, k severní pak zděné schodiště vedoucí na kruchtu. Obdélná loď je ukončena sedlovou střechou krytou šindelem, v hřebeni nad vítězným obloukem je sanktusník s lucernou a bání. Loď je osvětlena třemi okny. Dvě okna ve východní části jsou ukončena segmentovým záklenem, třetí okno v západní části jižní stěny je opatřeno lomeným záklenkem a vsazeno do šikmo se rozevírající špalety. (příloha č. 43) Loď je opřena třemi opěráky. Na severní straně se nachází jeden nízký a poměrně široký pilíř, na jižní straně je loď zesílena jedním úzkým a vysokým opěrákem. Třetí opěrák je umístěn v jihovýchodním nároží lodi, kde navazuje na příložku jdoucí souběžně s východní zdí lodi. Západní věž je v přízemí otevřena portálem se segmentově ukončeným záklenkem (příloha č. 9), v každém patře pak střílnovým okénkem. Zvonicové patro je na každé straně opatřeno dvěma segmentově ukončenými, druhotně rozšířenými okenními otvory. Presbytář má kosodélný půdorys a je vychýlen z podélné osy kostela směrem k jihu. Podepřen je dvěma opěráky v nárožích. Mají obdélný půdorys, sahají pod korunu zdiva a jsou neodstupněné.Jihovýchodní opěrák je posazen na diagonálu, severovýchodní je kolmý k linii východní zdi presbytáře (příloha č. 6). Presbytář osvětluje z jihu jediné okno se segmentovým záklenkem, které odpovídá svým členěním nověji rozšířeným oknům v lodi. Východní presbytářová zeď není členěná, její štít vynáší krakorcovité konzoly (příloha č. 7). Na severu k presbytáři přiléhá sakristie. Ta je opatřena pultovou střechou krytou plechem. Osvětlena je na východě jedním obdélným oknem. Na západě i východě je opatřena dvěma masivními diagonálně postavenými opěráky (příloha č. 8).

Do interiéru kostela se vstupuje lomeně ukončeným portálem vedoucím do podvěží. To je zaklenuto křížovou bezžebernou klenbou. Jižní i severní stěna je prolomena lomeně ukončenou nikou. Do lodi je nutno projít pod hudební kruchtou z roku 1856 osazenou na dvou litinových sloupech a dvou přízedních polopilířích
(příloha č. 22).
Podkruchtí je plochostropé. Poprseň člení dvě profilované římsy. Samotná loď je zaklenuta dvěma poli křížové hřebínkové klenby oddělenými pasem. Hřebínky se sbíhají ve štukových svornících s květem růže uprostřed. Na meziklenebním pasu se nachází štukový terč s motivem hostie s plameny a s nápisem IHS s křížem (příloha č. 23). Jedná se o eucharistický motiv spojený se svátkem Božího těla. V jižní zdi se nachází segmentově zaklenutý vstup do předsíně (příloha č. 25). Jižní předsíň je plochostropá, osvětlená jedním obdélným oknem. Ve východní i západní části předsíně se nachází opěrák hlavní lodi (příloha č. 38 a 40). Presbytář od lodi odděluje lomený pravidelně vyklenutý vítězný oblouk. Kněžiště je zaklenuto jedním polem křížové klenby s dvakrát vyžlabenými klínovými žebry (příloha č. 27). Ta se stýkají v plochém terčovém svorníku. Žebra dosedají na nízko usazené konzoly. V severozápadním koutě má konzola podobu bezvousého mladého muže s pootevřenými ústy (příloha č. 28), v severovýchodním koutě pak hlavy staršího muže s mohutným knírem (příloha č. 29). V jihovýchodním a jihozápadním koutě je umístěna polygonální kružbová konzola (příloha č. 30 a 31). V severní zdi je prolomen novodobě upravený vstup do sakristie (příloha č. 32). Ta je zaklenuta lomenou valenou klenbou (příloha č. 33) a ve své západní části přepažena příčkou, která odděluje nyní zazděný vstup na kazatelnu v šířce zdiva (příloha č. 34).

Venkovním krytým schodištěm, přistavěným v roce 1856, je umožněn přístup na kruchtu a dále do věže. Schodiště je tvořeno třinácti dřevěnými stupni a cihelnou podestou (příloha č. 42). Od prostoru lodi je odděleno jednokřídlými dveřmi s vyřezávanými kazetami, osazenými v dřevěných zárubních (příloha č. 44). Dveře jsou opatřeny křížovými panty (příloha č. 47) a krabicovým zámkem (příloha č. 46). Do prostoru věže lze prostoupit otvorem se segmentovým záklenkem, dřevěnými zárubněmi a svlakovými dveřmi opatřenými pásovými závěsy (příloha č. 49). Jednotlivá patra věže jsou přístupná po dřevěném schodišti, stropy nesou novodobé řezané trámy. Ve druhém patře je pak druhotně proražen prostup do krovu lodi a presbytáře (příloha č. 51). Ve zvonicovém patře se nachází zvonová stolice nesoucí dva zvony. Jeden zvon je novodobý (LUBOJATY, r. 1950, Žukov – Česká u Brna, sv. Josef) a druhý z roku 1523 nese nápis: „IESUS . NAZARENUS . REX . JUDEORUM . LUCAS . MATUS . JOANES...“ (příloha č. 56). Zvonové patro je do výšky cca 110 cm vyskládáno z neomítaného lomového kamene, spojeného písčitou maltou. Na lomové zdivo navazuje cihelná přizdívka.


2.05 Rozměry věci

Podkroví presbytář – rub gotické křížové klenby je tvořen cihlami o rozměrech 265 x 55 mm.
Podkroví loď - rub renesanční křížové klenby je tvořen cihlami o rozměrech 145 x 60 mm.
Podvěží – rozměry náhrobníku jsou 1300 x 900 x 200 – 300 mm


2.06 Materiály

Zkoumané zdivo podvěží, hlavní lodi, presbytáře i sakristie je vyskládáno z lomového kamene. V cihle jsou provedeny pouze dva přístavky na jižní straně a schodiště na kruchtu na severní straně. Přístavky pocházejí z padesátých let 19. století. Kamenné zdivo presbytáře a sakristie je loženo do malty s příměsí písku obsahující vápenné hrudky. Kamenné zdivo lodě i věž je spojeno maltou s příměsí načervenale zbarveného písku. Ostění západního vstupu vedoucího do podvěží je vyskládáno z pálených cihel. Exteriérové omítky jsou písčité. Interiérové zdivo nebylo v presbytáři ani v sakristii odhaleno. V interiéru lodi a ve věži má malta spojující lomové kameny stejnou barvu a strukturu, jako v exteriéru. Omítky jsou písčité, s vápennými peckami, opatřené jsou několika vrstvami béžových, šedých a bílých líček.

V presbytáři se nachází křížová žebrová klenba dosedající na polygonálně ukončené kružbové konzoly a konzoly v podobě dvou lidských hlav. Žebra i konzoly jsou vytvořena z tufitu. Druhotně užité okenní pruty, umístěné v základovém zdivu věže, jsou rovněž tufitové.

Náhrobník nalezený pod podlahou v podvěží je proveden z pískovce.

Exteriérová omítka věže nacházející se nyní v podkroví lodi nese jednu vrstvu silně zašpiněného bílého vápenného nátěru.

V podkroví je zdivo presbytáře tvořeno lomovým neomítaným kamenem spojovaným maltou. Pouze severní a jižní část štítové zdi je doplněna cihelnou vyzdívkou související zřejmě se stržením krovu větrnou smrští. Zdivo lodi je naopak omítnuto tenkou vrstvou hrubě nahozené vápenné omítky. Vstup z věže do podkroví je druhotně prolomen a nedbale obezděn cihlami. Cihlové vyzdívky se nacházejí v místech napojení lodi na presbytář a také v západním štítu lodi.

Krov nad presbytářem i lodí je proveden z jedlového dřeva, zvonová stolice ze dřeva dubového.

Zvonové patro věže je do výšky cca jednoho metru vyzděno z lomového kamenného zdiva, poté následuje cihelná, částečně omítaná nadezdívka.

3. Interpretace poznatků

Na základě vyhodnocení všech archivních, ikonografických poznatků a komparativní stavebně historické analýzy lze nastínit vývoj kostela sv. Jiří v Lubojatech následovně. Dle první archivní zmínky, jíž je latinská listina CDM IV, CXXXIV, měla stát v Lubojatech kaple již v roce 1276. K tomuto roku byl zaznamenán spor mezi Budislavem z Lubojat, který kapli v Lubojatech nechal bez souhlasu fary v Pusté Polomi postavit, a benediktinským klášterem Hradisko, pod který pustopolomská fara spadala. Výstavbou kaple byla tak dotčena práva farnosti a zájmy kláštera. Stávající kostel však do této doby zařadit nelze.

Nejstarší částí kostela sv. Jiří je krátký, rovně ukončený presbytář s jedním polem křížové klenby. Žebra mají dvakrát vyžlabený klínový profil a dosedají na nízko posazené polygonální kružbové konzoly a konzoly se dvěma lidskými hlavami. Krátký, rovně ukončený presbytář, zvenčí zpevněný opěráky, se na území Slezska objevuje již od 3. čtvrtiny 13. století. Jmenovat můžeme například kostel neznámého zasvěcení ve Chwaliborzycích (vratislavské vojvodství) z poslední čtvrtiny 13. století, filiální kostel v obci Jankowice Wielke (opolské vojvodství) z poslední čtvrtiny 13. století, kostel Všech svatých v Jemielnici (vojvodství opolské) ze třetí třetiny 13. století, kostel sv. Jana Křtitele v Mościsku (vojvodství wałbrzyskie) z počátku druhé poloviny 13. století či kostel sv. Kateřiny a sv. Mikuláše ve Witoszówě Dolnym (vojvodství wałbrzyskie) z počátku druhé poloviny 13. století. U výše zmíněných kostelů se rovněž můžeme setkat s jednoduchými, nízkými, mohutnými opěráky a s nečleněným, jednoduše vyříznutým vítězným obloukem. Dispozičně shodně je rovněž řešená sakristie, opěráky je však opatřená pouze sakristie filiálního kostela ve Velkých Jankovicích. Východní presbytářová zeď převýšená štítem střechy, vysazeným do stran na jednoduchých krakorcových konzolách se nachází např. u kostela sv. Mikuláše v Jelenině (vojvodství zelenohorské), který je datován do poslední čtvrtiny 13. století. Žebra klínového profilu se v české architektuře objevují v průběhu celého 13. století, ovšem jsou to žebra mohutná a povětšinou pouze jednou vyžlabená. S dvakrát vyžlabenými žebry se můžeme setkat v presbytáři kostela Všech svatých v Horšově, který je datován do druhé poloviny 14. století. Křížovou žebrovou klenbu vynášejí konzoly, které se skládají ze dvou částí. Horní, složená z hranolové desky, podložené stejně silným oblounem, nasedajícím na polygonální obrácený jehlanec, je na všech konzolách stejná. Na severní straně jsou těmto horním dílům podloženy lidské hlavy. V severozápadním koutě je zpodoben mladý muž s otevřenými ústy. V severovýchodním koutě je pak zpodoben starší muž s knírem. V jižních koutech tvoří dolní část konzol podložené nízké polygonální kružbové konzoly. V Českých zemích počáteční stádium pro vývoj konzol v podobě lidských hlav představují konzoly přípor nesoucí mužské obličeje v chóru bývalého dominikánského kostela v Českých Budějovicích. Na jižní straně presbytáře se nachází konzola ve tvaru mladší mužské hlavy, na severní straně pak v podobě hlavy staršího muže. Ve Slezsku se ve 2. polovině 13. století objevují konzoly v podobě lidských hlav poměrně často. Žebra však vyrůstají z konzol přímo, nejsou nasazena na krycí desky. Jako příklad můžeme uvést konzoly klenby presbytáře kostela sv. Barbory v Borzygniewu (vojvodství wałbrzyskie) datované těsně po polovině 13. století, konzoly klenby presbytáře kostela sv. Máří Magdalény v obci Jasiona (opolské vévodství) z poslední čtvrtiny 13. století nebo konzoly klenby presbytáře kostela Všech svatých v Jemielnici pocházející ze třetí třetiny 13. století. Tento typ figurálních konzol však nelze omezit pouze na 13. století, velmi oblíbené jsou rovněž ve století čtrnáctém. Prvkem, který lze bezpečně zařadit do druhé čtvrtiny 14. století, jsou kružbové konzoly. Pětiboké štíhlé konzoly ve tvaru obráceného jehlance dekorované motivem gotické okenní kružby se širokými krycími deskami s přímým výběhem žeber se objevují na triumfálním oblouku v kapitulní síni minoritského kláštera v Brně. Datovány jsou do doby kolem roku 1320. Tyto tvary přetrvávají do první poloviny 14. století, kdy se uplatňují v sakristii v Roudnici nad Labem nebo v lodi dominikánského kostela v Českých Budějovicích. S téměř totožnou kompozicí kombinující kružbové konzoly a konzoly v podobě lidských obličejů se můžeme setkat v polygonálním závěru kostela sv. Markéty v Moravských Knínicích (okres Brno venkov). Kostel byl svěcen roku 1366. Žebra zde končí přiložením u zdi buď jehlancovými patkami s kružbou nebo ve dvou případech maskarony rudimentálního tvaru. Ty představují obličej mladého muže s otevřenými ústy a obličej staršího muže klidného výrazu s vousem. Na polygonální krycí desky nesené kružbovými konzolami a konzolami v podobě maskaronu, mužského obličeje s vousy a mužské hlavy v kápi dosedají žebra klenby polygonálního presbytáře kostela sv. Kateřiny v Klimkovicích. Klimkovický presbytář je kladen do doby před rokem 1400.

Domníváme se, že presbytář lubojatského kostela byl osvětlen úzkými, kružbovými okny, jejichž pruty byly druhotně použity jako stavební materiál při výstavbě základů pro západní věž. Stávající jižní okno presbytáře bylo v baroku rozšířeno, druhý okenní otvor se pravděpodobně nacházel v ose východní zdi.

Presbytář je stavebně propojen se sakristií. Ta k presbytáři přiléhá na severu. Umístěna je na obdélném půdoryse, na východě i západě je vzepřena dvěma masivními nízkými opěráky a zaklenuta je lomenou valenou klenbou. Druhotně je rozšířen jak prostup z presbytáře, tak jediné okno osvětlující sakristii z východu.

Ze stylové analýzy vyplývá, že prameny zmiňovaná kaple byla pravděpodobně dřevěná stavba, která byla nahrazena ve druhé čtvrtině 14. století zděnou stavbou stávajícího presbytáře a sakristie a s dřevěnou konstrukcí lodě. Na výstavbě se mohli podílet kameníci, kteří ve 30. letech 14. století působili na stavbě nedalekého kostela sv. Mikuláše v Bílovci. Západní věž v té době kostel neměl, jak vyplývá z archeologického průzkumu, který probíhal ve druhé polovině roku 2010. V místech základů stávající západní věže byly odhaleny zbytky několika kostrových pohřbů, souvisejících s pohřbíváním v blízkosti kostela. Můžeme tedy předpokládat samostatnou, dřevěnou, volně stojící zvonici, která byla umístěna mimo hlavní osu západ - východ.

Další stavební aktivita souvisí s výstavbou západní věže. Jako stavební materiál pro výstavbu jejích základů byly částečně využity stavební prvky ze stávajícího presbytáře. Zřejmě došlo k zaslepení východního okna a pruty jeho ostění byly druhotně využity k vyzdění základů. Věž měla dvě patra a patro zvonové. Původně byla věž pravděpodobně plánovaná jako průchozí ze všech světových stran, což naznačují na severu i jihu dvě spáry (příloha č. 10 a 11). Vzdálenost mezi spárami odpovídá šířce vstupního otvoru do podvěží umístěného na západní straně. Rovněž materiál, vyskládaný mezi těmito spárami, neodpovídá pravidelně loženému lomovému zdivu věže. V interiéru podvěží se tato situace projevuje dvěma lomeně ukončenými nikami. Špalety původních otvorů však nejsou omítané, proto předpokládáme, že od záměru otevření podvěží bylo velmi záhy upuštěno. Analogický příklad průchozího podvěží známe z Nového Jičína u pozdně gotické věže kostela Nanebevzetí Panny Marie z roku 1587. Vstup do horních pater věže předpokládáme v místech dnešního vstupu do věže z hudební kruchty, ostění bylo druhotně rozšířeno cihelnou přizdívkou. Jednotlivá patra byla oddělena trámovými stropy, stávající trámy jsou strojově opracované, osazené do původních kapes. Zvonové patro bylo patrně částečně dřevěné, lomové zdivo je ukončeno cca 100cm nad úrovní stávající podlahy a na ně navazuje cihelná nadezdívka (příloha č. 53). Okna v cihelné nadezdívce byla ve druhé polovině 19. století přezděna, jak naznačují zazděné omítané špalety původních oken (příloha č. 54). Ve zvonovém patře se nachází zvonová stolice. Smýcení zdrojového stromu je dendrologicky datováno do roku 1466. Datace smýcení zdrojového dubu pro kleštiny stolice je rok 1565+. Stolice nese zvon datovaný do roku 1523. Proto se domníváme, že výstavba kamenné věže byla ukončena na počátku 20. let 16. století, do zvonového patra byla osazena starší zvonová stolice, druhotně použitá snad ze starší dřevěné zvonice. Ta nesla nově zhotovený zvon. Protože však nebyla stolice konstruovaná na tíhu nového zvonu, začala mít statické problémy a musela být v 60. letech 16. století vyspravena dubovými kleštinami. Věž byla původně omítaná pískovou omítkou s vápennými peckami a opatřena jednou vrstvou vápenného nátěru. Nároží věže zdobila rytá bosáž, jejíž fragmenty se zachovaly na východní stěně věže v dnešním podkroví (příloha č. 58). Vápenný nátěr je silně znečištěn (příloha č. 59), proto máme za to, že byl poměrně dlouho vystaven venkovním vlivům podnebí a to ještě v době, kdy již k věži byla přistavěna zděná loď. Loď tedy musela mít původně jinou než sedlovou střechu. V úvahu přichází střecha valbová, s tím dodatkem, že podkroví lodi bylo přístupno z exteriéru otvorem ve štítu, přístupným mobilním žebříkem. Krov lodi i presbytáře je proveden dodatečně, vzorky byly odatovány do přelomu let 1784/1785 (tzn. stromy byly těženy v období podzim roku 1784 až jaro 1785), další dva vzorky pak spadají do let 1872/1873. S výměnou krovu souvisejí cihelné vysprávky nad lomovým zdivem v podkroví v jihovýchodním a severovýchodním koutě lodi (příloha č. 63). Další cihelné vyzdívky se nacházejí při východním štítu presbytáře a mohou souviset s opravami po škodách způsobených vichřicí v roce 1825.

Krátce po přístavbě zděné věže bylo přistoupeno k dostavbě jednolodí. To je od zdiva presbytáře odděleno stavební spárou, liší se rovněž způsob kladení kamene, barevnost a struktura malty i omítek (příloha č. 16). V podkroví je pak renesanční část lomového zdiva omítaná nahrubo nahozenou vápennou maltou, gotická část je bez omítek. Kamenné zdivo západního štítu lodi překrývá exteriérovou omítku západní věže, z čehož lze vyvodit, že stavba jednolodí pokračovala až po přístavbě věže (příloha č. 61). Západní štít lodi byl prve patrně dřevěný, jak dokazují volně ložené kusy lomového kamene (příloha č. 62). Loď lze datovat do 2. čtvrtiny 16. století, čemuž odpovídá také jednoduše profilované lomené okénko v jihozápadní části lodi a hřebínková klenba se štukovými reliéfy sloužícími jako dekorativní svorníky. Krátce po výstavbě lodi se v její konstrukci projevily statické problémy, které si vyžádaly její zpevnění nakoso vytočeným opěrákem přiléhajícím k jižní předsíni (příloha č. 13) a rozšíření severního středového opěráku (příloha č. 17).

K barokní slohové fázi můžeme přičlenit přepažení sakristie na západě, související s proražením průchodu na kazatelnu (příloha č. 35). Rovněž byl změněn sklon střechy včetně provedení nového krovu, který je dendrologicky datovaný do přelomu let 1784 a 1785.

V roce 1856 byla v západní části lodi vestavěna kruchta a přistavěno schodiště. O rok později byla provedena novostavba jižní předsíně. Rovněž byly pozměněny velikosti vstupního otvoru z presbytáře do sakristie a z podvěží do lodi a rozšířeny okenní otvory v sakristii, presbytáři i lodi.

V podvěží byl v úrovni původní podlahy osazen renesanční pískovcový náhrobník s erbem Bítovských z Bítova – hořícím srdcem, osazeným v renesančně tvarovaném štítu (příloha č. 21). Štít je obklopen vavřínovým věncem. Ve všech čtyřech rozích reliéfního pole je umístěn monogram PH. Spodní polovina náhrobní desky byla opatřena nápisem, z nějž je čitelné vročení provedené gotickou minuskulou „1489“ a částečně čitelný nápis: „Tuto leží urozeny pan....“. V dolní pravé části se nachází další fragment datace „15..“. Monogram PH odpovídá shodné ligatuře nacházející se v levém horním rohu reliéfního pole náhrobníku Jáchyma Štysla z Alšic († 1530 nebo 1541), která byla osazena v západní venkovní zdi nedalekého kostela sv. Mikuláše v Bílovci. Jáchym Štysl z Alšic byl úředníkem na bíloveckém panství pánů z Fulštejna. Lubojatský náhrobníku mohl být původně určen pro Václav st. z Bítova, který zemřel v roce 1553. To, že se náhrobník nachází v kostele, který v první polovině 16. století patřil Fulštejnům lze vysvětlit důvěrným vztahem Václava z Bítova k majiteli panství Ojíři z Fulštejna. Václav však byl pohřben ve Vladěníně, je proto možné, že nedokončený náhrobník byl vsazen do podlahy lubojatského kostela a později překryt novější dlažbou. Náhrobník byl vytvořen kolem roku 1550, čemuž odpovídá také vavřínový věnec obkružující štít s erbem.

4. Potenciál

V rámci operativního průzkumu byly provedeny jak dendrologické rozbory krovu i zvonové stolice, stratigrafický průzkum omítek, archeologický průzkum v podvěží, zaměření stávajícího stavu a vyhodnocení historických konstrukcí. Sondy na evangelijní straně presbytáře ukázaly, že omítky byly opakovaně vyspravovány, pod recentními výmalbami byly odhaleny fragmenty šablonové výzdoby z počátku 20. stol., které se nacházely na omítkách zapuštěných pekováním do starších vrstev s monochromními vápennými nátěry. Tufitové konzoly nesoucí žebrovou klenbu v presbytáři byly v minulosti oškrabány. Stratigrafická sonda ze SV rohu presbytáře prokázala fragmenty barevné secco výmalby (snad středověké) na vápenných líčkách.

Protože byl sondážní průzkum omítkových vrstev veden pouze z dosahu žebříků, doporučujeme prozkoumat rovněž horní části stěn, strop lodi a klenbu presbytáře. Na své zhodnocení rovněž čeká nově nalezený náhrobník, kdy se stále nepodařilo vyřešit význam ligatury PH.

5. Památkové hodnocení

Presbytář farního kostela sv. Jiří je jednou z nejstarších staveb na Novojičínsku. Jeho výstavba je spjata s působením kameníků pracujících na stavbě kostela sv. Mikuláše v Bílovci. Zachována je hmota i interiér presbytáře a sakristie ze druhé čtvrtiny 14. století, omítky v presbytáři a snad i v sakristii, hmota pozdně gotické věže, zvonová stolice ze 60. let 15. století nesoucí zvon z roku 1523, původní exteriérová omítka věže s rytou nárožní bosáží, hmota renesanční lodi včetně cenné hřebínkové klenby. Architektonické řešení presbytáře a sakristie vykazuje úzké spojení se soudobou produkcí na moravskoslezském pomezí, kružbové konzoly reflektují současnou vrcholně gotickou tvorbu v Čechách i na Moravě.

Velkých přínosem byl rovněž nález renesančního náhrobníku, který se zařadil ke kvalitním sepulkrálním památkám druhé čtvrtiny 16. století v regionu.

6. Seznam příloh

1. Situace – výřez z katastrální mapy
2. Lokalizace kostela sv. Jiří na leteckém snímku
3. Císařský otisk stabilního katastru, 1836
4. Celkový pohled od severozápadu – současný stav
5. Celkový pohled od západu – současný stav
6. Celkový pohled od severovýchodu – současný stav
7. Celkový pohled od východu – současný stav
8. Celkový pohled od jihu – současný stav
9. Západní věž, zdivo je provedeno z lomového kamene, vstupní otvor je lemován přizdívkou tvořenou jednou řádkou cihel
10. Západní věž byla pravděpodobně plánovaná ze severu i jihu jako průchozí, jak dokládají graficky vyznačené spáry ve zdivu 11. Západní věž byla pravděpodobně plánovaná ze severu i jihu jako průchozí, jak dokládají graficky vyznačené spáry ve zdivu. Otvor byl druhotně zazděn lomovým kamenem a cihlami.
12. Jižní předsíň přistavěná ke kostelní lodi v roce 1857
13. Tlaky křížové klenbu presbytáře v jihozápadním koutě roznášel přímý opěrák. Poté, co byla k presbytáři před polovinou 16. století přistavěna loď, opěrák byl zřejmě kvůli statickým problémům zesílen o šikmě vytočenou část.
14. Odhalené zdivo východní zdi presbytáře a sakristie. Postavení opěráků a shodná struktura zdiva a omítek naznačují, že presbytář i sakristie byly postaveny v jedné stavební etapě
15. Odhalené zdivo západní zdi sakristie
16. Napojení lodi na severní opěrák presbytáře. Patrná je jak stavební spára, tak rozdílný charakter zdícího materiálu. Zatímco pro presbytář a sakristii byla užita malta pískové barvy, malta lodi je barvy načervenalé.
17. Severní stěna lodi - šipkou je naznačeno rozšíření středního opěráku pravděpodobně v důsledku statických problémů.
18. Přístupové schodiště na kruchtu bylo přistavěno v roce 1856
19. Podvěží, pohled západním směrem, zachycena je archeologická nálezová situace po odkrytí podlahy. Pod úrovní stávající podlahy byla zachycena omítaná soklová část, v jejíž úrovni byl zasazen náhrobník Bítovských z Bítova. Vstup do podvěží je lemován cihlovou vyzdívkou. V základovém zdivu pod vstupním portálem byly zachyceny tufitové pruty okenních ostění. Pod práh vstupního portálu rovněž zabíhá středověký hrob, který dokládá mladší založení zděné kostelní věže než stávajícího presbytáře. Dokumentace prutů a hrobové jámy bude součástí nálezové zprávy z archeologického výzkumu.
20. Podvěží, celkový pohled na archeologickou nálezovou situaci v podvěží
21. Podvěží, náhrobník nalezený pod podlahou v podvěží. Jedná se o náhrobní desku opatřenou ve své horní části vavřínovým věncem, ve kterém je umístěn erb Bítovských z Bítova – hořící srdce umístěné v renesančně tvarovaném štítu. Ve všech čtyřech koutech je umístěn monogram PH. Spodní polovina náhrobní desky byla opatřena nápisem, z nějž je čitelné vročení „1489“ (povšimněme si, že datace je provedena gotickou minuskulou) a částečně čitelný nápis: „Tuto leží urozeny pan....“ V dolní pravé části se nachází další fragment datace 15... Náhrobník snad svou datací do roku 1489 reflektuje starší náhrobník umístěný v kostele. Dle použité výzdoby můžeme vznik náhrobníku zařadit do 40. – 50. let 16. století.
22. Loď, interiér, pohled západním směrem na vestavěnou zděnou hudební kruchtu nesenou litinovými sloupy (kruchta byla vestavěna v roce 1856)
23. Loď, interiér, pohled západním směrem na vestavěnou hudební kruchtu a renesanční zaklenutí lodi sestávající ze dvou polí křížové klenby se štukovými hřebínky. Strop je zdoben štukovými reliéfy v podobě motivu hostie s plameny a nápisu IHS s křížem – eucharistický motiv spojený se svátkem Božího těla a polovinou květu růže umístěnou v kruhovém svorníku.
24. Loď, interiér, detail výzdoby klenby štukovým hřebínkem a svorníkem s polovinou květu růže.
25. Loď, interiér, pohled JV směrem – jižní vstup a druhotně rozšířený okenní otvor.
26. Loď, interiér, pohled JV směrem – napojení zdiva lodi na zdivo vítězného oblouku – patrná je stavební spára, jiná skladba kamene a odlišný materiál malty.
27. Presbytář, pohled východním směrem. Presbytář je zaklenut jedním polem křížové klenby s klínovými, dvakrát vyžlabenými žebry. Svorník je plochý, terčový. Žebra nasedají na nízko posazené konzoly, z nichž dvě jsou kružbové a dvě nesou lidské obličeje.
28. Presbytář, konzola v severozápadním koutě v podobě bezvousé lidské tváře s otevřenými ústy. Zhotovena je z tufitu.
29. Presbytář, konzola v severovýchodním koutě v podobě lidské tváře s vousy. Zhotovena je z tufitu.
30. Presbytář, kružbová konzola v jihovýchodním koutě. Zhotovena je z tufitu.
31. Presbytář, kružbová konzola v jihozápadním koutě. Zhotovena je z tufitu.
32. Presbytář, druhotně upravený vstup z presbytáře do sakristie.
33. Sakristie zaklenutá lomenou valenou klenbou je osvětlena z východu druhotně zmenšeným okenním otvorem.
34. Sakristie je v západní části druhotně přepažena příčkou oddělující schodiště vedoucí na kazatelnu.
35. Sakristie, v jihozápadním koutě byl druhotně proražen vstup na kazatelnu, který byl posléze opět zazděn.
36. Jižní přístavba, pohled východním směrem
37. Jižní přístavba, pohled západním směrem
38. Jižní předsíň, pohled severovýchodním směrem, graficky je vyznačen opěrák zasahující druhotně do interiéru předsíně.
39. Jižní předsíň, pohled jižním směrem
40. Jižní předsíň, pohled západním, graficky je vyznačen opěrák lodi zasahující druhotně do interiéru předsíně.
41. Severní vstup venkovní schodiště na kruchtu přistavěné v roce 1856. Graficky je vyznačena původně exteriérová římsa věže.
42. Vstup na kruchtu – cihelná podesta
43. Jihozápadní okenní otvor s lomeným záklenkem – jediné zachované pozdně středověké okno ze 2. čtvrtiny 16. století
44. Vstupní dveře z krytého venkovního schodiště na kruchtu jsou osazeny v dřevěných zárubních a zdobeny čtyřmi vyřezávanými kazetami. Závěsy jsou křížové, zámek krabicový.
45. Vstupní dveře vedoucí na kruchtu – detail kliky s klíčovým štítkem a směrem vzhůru prohnutým ramenem.
46. Vstupní dveře vedoucí na kruchtu – detail jednoduchého krabicového zámku, jeho tvarosloví odpovídá době vzniku kolem poloviny 19. století (1856).
47. Vstupní dveře vedoucí na kruchtu – detail vnitřního závěsu křížového typu, jeho tvarosloví odpovídá době vzniku kolem poloviny 19. století (1856).
48. Vstup vedoucí z kruchty do 1. patra věže. Půlkruhově ukončený záklenek je druhotně přizděn ke starší omítané konstrukci z lomového zdiva.
49. Vstup vedoucí z kruchty do 1. patra věže – pohled na svlakové dveře s pásovými závěsy.
50. Vstup vedoucí z kruchty do 1. patra věže – detail cihelné přizdívky a pásového závěsu dveří.
51. Druhotně proražený a cihelnou obezdívkou upravený vstup z druhého patra věže na krov lodi. Původní vstup předpokládáme otvorem v západním štítu z exteriéru kostela.
52. Věž – 2. patro, pohled západním směrem na střílnové okénko.
53. Věž – zvonicové patro, kresebná dokumentace všech zdí s patrným navýšením zvonicového patra o cihelnou přizdívku a úpravy okenních otvorů – jejich přezdění a zmenšení.
54. Věž – zvonicové patro, pohled severním směrem – patrné je navýšení zvonicového patra o cihelnou přizdívku a úprava okenních otvorů – jejich přezdění a zmenšení.
55. Věž – zvonicové patro, zvonová stolice dendrologicky datovaná do doby kolem roku 1466 s pozdějšími úpravami v roce 1556.
56. Věž – zvonicové patro, zvon nese nápis IESUS . NAZARENUS . REX . JUDEORUM . LUCAS . MATUS . JOANES... Datován je do roku 1523.
57. Podkroví – pohled západním směrem. Zachyceny jsou zbytky exteriérové omítky věže s rytou nárožní bosáží a vyzdívka štítu lodi z pálených cihel navazující na lomové zdivo
58. Podkroví – pohled na východní zeď věže, která byla původně pojata jako exteriérová. Omítaná byla vápennou omítkou s jednou vrstvou vápenného nátěru. V nároží se nachází rytá bosáž.
59. Nábrus exteriérové omítky věže, nacházející se nyní v podkroví lodi. Ze stratigrafie je patrné, že věž byla původně opatřena pouze jednou nátěrovou vrstvou, která byla silně znečištěná. Lze předpokládat, že omítka věže byla po delší čas odhalená díky pozdější přístavbě lodi a uplatnění střechy o rozdílném sklonu a tvaru, než je stávající.
60. Podkroví – pohled na jižní zeď věže, která byla původně pojata jako exteriérová. Na snímku je zachycena exteriérová omítka věže a cihlová přizdívka štítu hlavní lodi
61. Podkroví – pohled na jižní zeď věže, která byla původně pojata jako exteriérová. Na snímku je zachycena exteriérová omítka věže zabíhající pod lomové zdivo hlavní lodi
62. Podkroví – pohled do severozápadního koutu lodi. Graficky je naznačeno místo, kdy lomové zdivo kladené do malty přechází do volně loženého zdiva. Jedná se o stavební změnu, která reflektuje změnu tvaru střechy.
63. Podkroví – pohled do jihovýchodního koutu lodi. Zdivo vítězného oblouku je provedeno z jiného druhu kamene a pojeno jiným druhém malty než zdivo lodi. Na rozdíl od neomítaného zdiva vítězného oblouku je zdivo lodi omítáno. Patrná je rovněž cihelná vysprávka související snad se změnou krovu
64. Podkroví – napojení klenby presbytáře na severní obvodovou zeď
65. Podkroví – pohled do krovu lodi od západu. Dendrologicky byl krov datován do let 1784/85 s úpravami v roce 1872/73.
66. Podkroví – pohled do krovu presbytáře a na štítovou zeď od západu
67. Grafické vyhodnocení stavebního vývoje kostela sv. Jiří v Lubojatech
68. Dendrologický rozbor konstrukčních prvků věže kostela sv. Jiří
69. Dendrologický rozbor konstrukčních prvků krovu kostela sv. Jiří

Lubojaty (NJ), farní kostel sv. Jiří, NS v interiéru podvěží (3/2011), A. Čeplá (spolupráce R. Rosová)

Administrátor webu děkuje Mgr. Markétě Juraškové.