Lubojaty

Tahle akce se zrodila večer po mém loňském výjezdu s handbikem na passo Stelvio.
"Tak co příští rok," ptá se Marian? "Pojedeme do Italských Dolomitů," říkám. "Tam už jsi na handbiku jezdil." "To ano, ale teď se pokusím objet celé Sella Rondo." "To bys mohl." ukončil debatu Marian.

Při tréninku na silnici mezi Proskovicemi a Starou Vsi se po sesuvu silnice dalo na handbiku projet, ovšem pouze do chvíle kdy někdo volný průjezd zasypal betonovou sutí. Zpět se mi vracet nechtělo tak se rozhoduji projet za každou cenu a týden před odjezdem do Dolomitu zničím na handbiku plášť a ráfek předního kola. Můj vztek mírnilo vědomí ve schopnost firmy 4 Ever ze Studénky. Zázraky na počkání nemožné do tří dnů. Rozměr ráfku 23-571, který na handbiku používám není jednoduché sehnat, ale firma 4 Ever mě opět nezklamala. Bylo to pro vedení 4 Ever náročné, ale před odjezdem jsem nakládal handbik do auta již s novými ráfky i plášti.
Děkuji moc.

Velké poděkování patří také firmě Atex a sympatické paní Fridrichové, která mi k této příležitosti nechala ušit a poslat cyklistický dres a bundu.

Silná bouře v pátek večer před odjezdem ve mně probudí fotografickou vášeň lovce blesků. Vypnutí automatického zaostřování na objektivu mě bude později dost mrzet. V sobotu o půl sedmé ráno s manželkou vyjíždíme a průjezd pod duhou nad rozestavěnou dálnici u Suchdola nad Odrou je snad dobrým znamením.

Na passo Campolongo do Apparthotelu Sella Ronda, přijíždíme chvilku po Dušanovi a Janě o půl šesté odpoledne. Pavla s Mariánem zkompletují HANDBIK OLDA TEAM příjezdem hodinu po nás.

Večer probíráme zda okruh Sella Ronda pojedu po směru nebo proti směru hodinových ručiček. Ať již vlevo nebo vpravo zcela jistě okruh začnu jízdou z kopce. Marian radí jet ve směru hodinových ručiček což znamená 3,8 km dlouhý sjezd do Arabby a devítikilometrový výjezd na passo Pordoi. Dušan je pro opačný směr kdy 7.4 kilometrovým sjezdem dojedu do Corvary a z té mě čeká devítikilometrové stoupání na passo di Gardena.

Vybírám si Dušanův návrh jelikož stoupání z Arabby na passo Pordoi jsem již v září roku 2006 na handbiku vyjel.

Zda pojedu hned ráno v neděli nebo si dám den pauzu a vyrazím až v ponděli je rozhodnut rychle. Žádné flákáni pojedeš hned zítra. Má být hezké počasí Pavla na kole jede s tebou. Jindřišku s Janou sveze Dušan autem do Corvary a do kopce půjdou pěšky s tebou no a Dušan s Marianem si pojedou na kolech Sella Rondo v obráceném směru. Konec diskuze.

Posledních čtrnáct dnů před odjezdem jsem kvůli nezvykle teplému počasí jezdil tréninky při teplotě až 40°. V šest hodin ráno na Campolongu před Apparthotelem Sella Ronda ukazuje teploměr pouhých 4.5°C. Celkem chladno ale raději o 35 stupňů méně než čtyřicetistupňové vedro.

Z výrazu správce Apparthotelu, kterému ráno Marian vysvětluje, že chci objet celý okruh Sella Ronda usuzuji, že to nebude jednoduché. Shovívavým úsměvem a nevěřícným kroucením hlavy jakoby říkal, " Bláznům se nemá odporovat."

V neděli 25. července 2010 v devět hodin ráno dostávám od Pavly příkaz, "Zapni si přilbu a jeď s rozumem." Přilbu zapínám ale sjezdy si užívám a ten rozum se mi při tom vždy nějak vytratí. Ostatně kdyby ne, asi bych teď nebyl mrzákem. A snad mi ta trocha adrenalinu při sjezdu pomůže snížit tep, který jsem při nasedání na handbik měl přes 150. A tak to dolů do Corvary po novém asfaltovém koberci rozjíždím až na 68 km/h. Maximální rychlost 84km/h, kterou jsem na handbiku dosáhl ze Studénky do Bílovce jsem nepřekonal, ale tep se mi snížit podařilo.

V Corvaře na křižovatce mně překvapí hustý provoz. Auto za autem spousta motorek a k tomu všemu ještě sem tam nějaký ten autobus. Je poznat, že neděle a hezké počasí vyhnalo do Dolomit mnoho turistů. Možná by pondělí bylo klidnější ale skutečnost, že většina italských řidičů nebere cyklisty jako obtížný hmyz a nesnaží se vyhubit je mne trochu uklidňuje.

A že nás tady je (sám se také považuji za cyklistu). Potkám i několik dresů teamu Liquigas Romana Kreuzigera, který tady před Tour de France trénoval. Jede dnes poslední etapu letošního Tour de France ve které se již o celkové umístění nezávodí a tudíž ví, že skončí na devátém místě a naplní tak své prohlášení před Tour de France. Doufám, že já to také zvládnu. Nechtěl bych být za mluvku. V prudkém stoupání je pro mně povzbuzující volání ostatních cyklistů - ciao, bravo, eccellente. Tuto atmosféru mám rád a pro podobné chvíle jsem ochoten trénovat i v běžném českém provozu kde zažívám spíše opačná gesta až agresivitu kdy spoléhám na to, že mě můj anděl strážný již nenechá bez dozoru jako osudného 18. října 1997 kdy mi pro pohyb zůstalo funkčních pouze část svalů od prsou nahoru. Ale nestěžuji si mohlo být i hůř.

Větší obavu však mám v této chvíli o Janu a Jindřišku, které jdou několik metrů přede mnou. Při chůzi fotí, natáčejí video a při tom je projíždějící vozidla míjejí jenom o pár centimetrů. A to kdyby tak ještě má žena tušila, že mne fotí s vypnutým automatickým zaostřováním kdy bude mít ze 150 fotek zaostřeno pouze pět asi by mě místo doprovodu mlátila celou cestu fotoaparátem po palici. No a Jana by se k ní mohla přidat. Té jsem předal ráno kameru aniž by si ji mohla vyzkoušet se slovy "Natočíš záběr a když zaklopíš displej kamera se vypne." No a kecal jsem. Kamera se po prvním zapnutí nevypla a natáčela většinou povrch silnice až do zaplněné paměťové karty. Tohle jsem nezvládl.

Cesta na passo di Gardena se stoupáním 10 - 11% by se jistě dala srovnat s mnoha alpskými cestami. Na rozdíl třeba od passa Stelvia jsou však zdejší zatáčky tornanti o dost silově náročnější na projetí. V levotočivých zatáčkach to po vnějšku ještě ujde. V pravotočivých zatáčkách mi však většinou proklouzává přední kolo. Sklon několika metrů silnice v těchto tornanti si netroufám odhadnout.

V jedné z posledních zatáček před passo di Gardena míjím u parkoviště cyklistu, který mi italsky říká něco ve stylu fine del tiro. Říkám si, asi mě uklidňuje, že už to mám jenom kousek. Rukou mu naznačím okruh a říkám mu hodně pomalu a zřetelně, aby mi rozuměl. J é d ů á ž n a p á s ó C á m p ó l ó n g o. Jeho nehraný údiv, vztyčený palec a slova bravo bravissimo jsou důkazem, že mým slovům rozuměl. Je to dobré, říkám si, když budu mluvit pomalu, budou mi tady rozumět.

"To je vlastenec," zaslechnu na vrcholu passa di Gardena (2121 m/m), zřejmě kvůli českému praporku, který mi vlaje nad handbikem. Že by nějaký pomalu hovořící Ital?

Z protisměru vidím přijíždět na kolech Mariana s Dušanem. Říkám si, že jsou nějak rychlí, asi jsem to měl jet taky obráceně.

Mít letos naplánován výjezd jednoho passa, prožíval bych teď radost z vítězství nad sebou samým. Dneska pro tento pocit musím ve zbývajících 37 kilometrech vystoupat ještě na další tři passa. Takže se raději moc nezdržuji. Vrcholové pivo zatím nebude, musím se spokojit s chlebem od Illíka proloženým bůčkem a věřit, že bude dostatečným palivem do mých dalších kilometrů.

Jindřiška s Janou zůstávají v restauraci na Gardeně. Ve sjezdu už by mi nestačily a Dušan s Mariánem jedou dokončit svůj okruh.
Společně s Pavlou pokračujeme sjezdem z passa di Gardena na křižovatku k passo di Sella a k městečku Selva di Val Gardena. Překrásný výhled mi drží ruku na brzdě, a tak pomalu sjíždím a zdravím se s protijedoucími cyklisty. Nemyslím si, že se ještě někdy v budoucnu vrátím na tento okruh, a proto si zdejší nádherné výhledy intenzívně užívám. Téměř ani nezaregistruji, že se po pár kilometrech sjezdu handbik zastavuje a necelý kilometr kmitám podél dolomitských skal do mírného kopce. Na začátku druhé části sjezdu do údolí mě Pavla ještě fotí se skalním masívem Sassolungo v pozadí a poté již brzdu povoluji a sjíždím do údolí mezi vzrostlejší stromy.

Šest pohodových kilometrů mám za sebou. Odbočit teď vpravo, mohl bych pokračovat sjezdem až do městečka Selva di Val Gardena. I přes tuto lákavou myšlenku však odbočuji vlevo, kde mě čeká šest kilometrů stoupání na passo di Sella (2240 m/m). Stačilo však málo a své snažení jsem ukončil již na této křižovatce. Kvůli focení pod ukazateli směru stojím v protisměru a na silnici Canazei - passo di Sella, najíždím dost nešťastně až nad úrovní křižovatky a doufám, že z blízké zákruty od passo Sella nic nevyjede. Doufám marně. Řidič motocyklu tvrdě brzdí a klopí motorku doleva, tam však mířím s handbikem já, takže míří zpět doprava. To bylo o fous, ale vyšlo to. Ani tento borec mě nezmlátil. Dokonce mi ani nevynadal. Má můj obdiv a omluvu. Sorry.

Chvíli trvá, než dostanu ztuhlé ruce do provozního rytmu. Po dvou a půl kilometrech stoupání vyjíždím z území vzrostlých stromů a pohled na mohutné Sassolungo mi pomáhá překonat menší krizi. Zaparkované auta, autobusy i motocykly na parkovišti kolem domu s názvem Rifugio passo Sella, za kterým začíná kabinková lanovka vedoucí na skalní masív Sassolungo, zpočátku z větší dálky považují za vrchol passa. Od tohoto rušného místa mi však k pravému passo Sella zbývá ještě kilometr jízdy do kopce. Při jízdě kolem liduprázdného parkoviště se podivují nad volně položenými přilbami na sedadle zaparkované motorky. Jak dlouho by asi vydržely takhle ležet v nějaké rekreační horské oblasti v Česku?

Na passu di Sella se od náhodného chodce necháme společně s Pavlou vyfotit, krátce pokecám s jedním českým cyklistou, vyfotím se s dvěma slovenskými chlapci, a jelikož je pouhých 10°C, nečekáme na zbytek týmu, který v těchto chvílích jede v autě někde mezi Gardenou a Sellou, a jedeme náš třetí dnešní sjezd.

Tento sjezd jedu na adrenalin, takže žádné foto nebude. Do ruky si beru kompaktní fotoaparát, zapínám natáčení a v šestikilometrovém sjezdu na křižovatku k silnici Canazei – passo Pordoi se pokouším zachytit zdejší prostředí. Odbočení na frekventovanou silnici Canazei – passo Pordoi proběhlo bez problému. Vrásky na čele mi ovšem dělá drsný a ostrý povrch této silnice. Doufám, že nebude po celém sedmikilometrovém úseku stoupání. V zatáčkách mi sice nebude prokluzovat přední kolo, ale pláště dostanou zabrat. Po chvilce jízdy mě dojedou autem ostatní členové OLDA HANDBIK TEAMU, aby mě doprovázeli po zbývající část cesty. Na druhém kilometru stoupání u hotelu Bellavista beru za vděk masáži krku a ramen od Mariana. Masáž mi pomohla a pálení zázračné masážní směsi mě aspoň popohání pod sprchu. Se skupinou čtyř českých cyklistů se zdravím, když mě předjíždí v polovině stoupání na passo Pordoi. Nevím, kolik již mají našlapáno, ale mladík, co jede ve společnosti zralých chlapů, mi připadá, že si zrovna vybírá svou krizovou chvilku. Mě naštěstí již nic takového nepotká.

Kousek před passem nade mnou směrem na Arabbu přelétává vrtulník. Netrvá dlouho a projíždím kolem památníku Fausto Coppiho, který mě inspiroval k výjezdu v roce 2006. Lidí a vozidel vzhledem k pokročilé hodině již tady mnoho není, tak se sháním po celém týmu k vrcholovému fotu, ale teď pro změnu chybí Pavla, která pro velkou zimu již nečekala a odjela. Nikdo z nás netuší, že se v těchto chvílích snaží zachránit život jednomu italskému motocyklistovi a vrtulník přistává na silnici vedle ní.

Tak jo, dáme společné foto až na Campolongu. Kamera Panasonic s rozlišením Full HD má již full kartu, a proto domlouvám s Janou a Mariánem natočení mého sjezdu do Arabby aspoň na foto kompakt. Pojedeš autem za mnou, Jana mě natočí a Jindřiška bude mít v autě zavřené oči a zacpané uši, ať se nenervuje. Sjezd můžu popsat jedním slovem - paráda. Byl jsem tímto zážitkem tak omámen, že jsem i přes znalost silnice projel v Arabbě odbočku na passo Campolongo. Zastavil mě až Mariánův křik z auta: "Odbóóč." Pravdou je, že v roce 2006 tady ještě neměli kruhový objezd.

Úsměv na tváři mi již nemůže vzít ani nejprudší stoupání, které mě teď na závěr čeká. Kilometr nad Arrabou mě opouští můj doprovod a odjíždějí na Campolongo k Apparthotelu.

Chvíli poté dojíždím kolonu aut. Stojím a čekám. Vlastně. Sedím, stojím a čekám.
Český cyklista, který ke mně odbočil z protisměru zastavuje a říká: „Čau, je to nepříjemné, nahoře se zabil nějaký motorkář, tak jsme tam dlouho stáli. A ty jako co? To tak jezdíš nebo ti něco je?“ "Jo jsem pravý mrzák," stačím mu odpovědět a už se posouvá moje kolona. "Měj se," a opět makám v prudkém kopci předjížděn všemi auty, co se za mnou nashromáždily. Když se blížím k regulovanému úseku, pozoruji hasiče, který řídí provoz. Jako by uvažoval, zda mě má ještě pustit a za jak dlouho ten uzavřený stometrový úsek projedu. Vysílačka v jeho ruce zachrčí a už kráčí a zastavuje mě zrovna ve chvíli, aby projelo odtahové auto s rozbitou motorkou a chvíli poté i pohřební auto, v jehož oknech zahlédnu víko černé rakve. Nemohla ho zachránit ani Pavla, která je zkušenou a v Česku hodně chválenou lékařkou, ani italští lékaři. Dostávám od hasiče pokyn, ať pokračuji. Snažím se co nejrychleji projet místem tragédie a mít již za sebou skupinku plačících motorkářek a telefonujících motorkářů. Je to neštěstí, ale vzhledem k hustotě provozu a stylu jízdy některých motorkářů, mohlo být ještě daleko hůř.

Závěrečné stoupání se již těším na vrcholové pivo. U cedule passo Campolongo na mě čeká s fotoaparátem Jindřiška. Tento záběr a společné foto HANDBIK OLDA TEAMU pořízené náhodným kolemjdoucím jsou poslední ze série mou vinou nezaostřených fotek. Aspoň mě to v úterý donutilo sjet s handbikem do Corvary a při výjezdu na passo Campolongo si nafotit samospouští další fotky.

Ve chvíli dojezdu na Campolongu před Apparthotelem Sella Ronda zastavuji tepoměr a celkový čas strávený na handbiku mi ukazuje 9, 33, 33 hodin s tepovým průměrem 144 tepů. Cyklokomputr mi v cíli ukazuje 53,15 ujetých kilometrů v čistém čase 7,23,19 hodiny s průměrnou rychlostí 7,2 km/hod. Výškově jsem nastoupal 1800 metrů.

Děkuji svému Handbik Teamu, Jindřišce, Janě, Pavle, Marianovi i Dušanovi. Bez nich bych to určitě nedal.

Vrcholové pivo, vítězný doutník a Mariánův proslov. "Už jsi starý," říká mi a Jindřiška zbystří v naději, že mi zakáže další handbik akce, "příští rok pojedeš rovinu, stodvacetikilometrový okruh okolo jezera Neusiedler."
Může být Mariáne. Není to žádná velká výzva, ale neměl jsi mě v pondělí vozit v autě přes passo Valparola a passo Falzarego. Pokud mi vydrží zdraví a vůle natrénovat na velký výkon, čeká mě tady v Dolomitech ještě jeden okruh.