Akce na handbiku / Passo Pordoi Dolomity 2006
Proč jsem se rozhodl vyjet Passo Pordoi?
Jeden z mých čtyř kamarádů, kteří jsou na obrázku pořízeného dne 8. 9. 2000 již Pordoi bohužel nikdy nevyjede. Věřím že se prohání v cyklistickém nebi a italský fenomén Fausto Coppi jehož památník je v pozadí si ho vybral do svého hvězdného týmu, kterému já vyjádřím svou úctu tím že se pokusím Pordoi vyjet na handbiku.
A co všechno jsem si musel prožít než jsem se na ten vysněný kopec vyškrábal? Středa 13. září 2006, 6:00 hodin ráno, to je čas kdy společně s kamarádem Pavlem Lichým vyjíždíme z Lubojat na dalekou cestu do italské Corvary. Záměrně vyrážíme dvě hodiny před druhým autem ve kterém za námi pojedou cyklisté Marián, Miloš, Ivoš a Radek ať máme v případě nouze za zády nějakou pojistku, což se nakonec ukázalo jako velmi prozřetelné. Do Itálie jedu na občanku a když mi ji v Rakousku celník podává z okénka celnice zpět se slovy: "Pas" hloupě odpovím: "Nemám pas já jedu na občanku". Až na potřetí mi naznačuje že se mu jedná o můj nezapnutý pás ve vozidle. Vlastně byl ke mně dotyčný celník více než shovívavý protože doma později od jednoho známého zjišťuji, že on takhle místo vrácení dokladů dostal rovnou složenku na zaplacení pokuty.
Až na jeden 40 kilometrový úsek objížďky nám cesta po rakouských dálnicích zdárně ubývá. Před městem Spittal při hledání směru na Lienz volíme špatný sjezd z dálnice a bez podrobné mapy na místních cestách velice rychle zabloudíme. Ve chvíli kdy vypínám motor svého auta v nějakém lese před orientační tabulí na které doufáme najít správný směr ještě netuším, že to bude na hodně dlouho.
Po zjištění že potřebnou informaci z tabule nezískáme otáčím klíčkem zapalování a ....nic. V 16:10 hod. se v Rakousku u města Spittal mrzák Olda ocitá v situaci pro kterou mohu směle použít přirovnání: "Na čele mi vyrazil smrtelný pot a krve by se ve mně nedořezal". Naděje že problém bude pouze v baterii či pojistkách rychle pomíjí a mi nezbývá než doufat v rychlou a levnou pomoc odborného servisu.
Jak se však dostat do servisu o jehož existenci v tu chvíli nemám ani ponětí a Mariánovi který řídí druhé vozidlo nejsem schopen vysvětlit kde se nacházíme protože to sám nevím? Štěstím v neštěstí je pro nás okolo jedoucí policie která u nás naštěstí zastavuje. Po složité domluvě k nám ochotně přivádějí z dálnice Mariánovo auto, při odtahování mého vozu nás nasměrují do servisu, kde nás navíc ještě stačili telefonicky ohlásit. Za vše jim patří můj veliký dík. Bohužel mechanici v době našeho příjezdu již měli po práci a očekávání jsme "pouze" paní na příjmu zakázek.
Nezbývá než souhlasit s navrženým termínem opravy na druhý den ráno.
Cena za nocleh v místním hotelu by hodně pocuchala náš rozpočet a tak raději volíme nocleh v autě.
Handbik, Pavlové kolo, invalidní vozík a tašky s oblečením natolik zaplnily auto že si pro lepší pohodlí nemůžeme ani sklopit opěradla předních sedaček. Ještě že si vezeme ten nejlepší iontový nápoj - Radegast, s jehož pomocí dlouhou a studenou noc lépe přečkáme.
Po deváté hodině ráno auto opět startuje. Naštěstí se nevyplnilo podezření mechanika na spálenou pojistkovou skříňku a dlouhou a drahou opravu, ale vše vyřešilo 70euro a necelé 2 hodiny trvající oprava. S velikým spožděním vyrážíme za zbytkem týmu, který si ještě večer našel ubytování v asi 70 km vzdáleném Winklernu a ráno vyrazil na kolech zdolat Grossglockner.
Domluvený sraz v Heiligenblutu u kostela se vydařil a po poradě u kafe se i přes značné zpoždění oproti původnímu plánu, rozhodujeme pokračovat do italské Corvary. 
Vysoké tempo při sjezdu do Winklernu si na kole vychutná i Pavel a zatímco kluci po dojezdu balí a nakládají kola, já za volantem svého auta pozoruji, jak se do této chvíle krásné počasí začíná pomalu kazit.
Vyrážíme přes Lienz na Brunico a na rakousko-italské hranici mezi Arnbachem a Prato alla Drava s potěšením zjišťujeme, že celní prostory zde neslouží ke kontrole a zdržování lidí, ale jako skládka řeziva. Odbočením v Brunicu, najíždíme, do posledního asi 30 kilometrového úseku před Corvarou, na poměrně úzkou silnici klikatící se údolím s mnoha krátkými tunely a poměrně silným provozem.
A ve mně narůstají obavy, zda jízda na handbiku v takovém provozu nebude velmi rychle mou jízdou poslední.
Konečně jsme v cíli. Kluci jdou shánět pokud možno bezbariérové ubytování a já se věnuji pozorováním kapek deště na čelním okně. Po marném hodinovém hledání ubytování volíme kompromis. Přístupná 
koupelna a WC jsou pro mne důležitější, než několik venkovních schodů. Sláva!!! Po 39 dlouhých a některých hodně stresujících hodinách prosezených v autě se můžu konečně v posteli narovnat a v klidu vyspat.
Pátek ráno a 
pohled z okna mi hodně ze zlepšené nálady ubral.
Nízké mraky a déšť. Tak v tomhle počasí určitě nevyjedu. Stejného názoru jsou v tomto dešti i ostatní. 
Volím odpočinek na pokoji a zbytek týmu jede brázdit po okolí alespoň v autě.
Náladu si částečně vylepším večer v jedné z místních restaurací do které za námi při své cestě z dovolené přijíždí kamarád Dušan s manželkou, které vidím opravdu rád.
Sobota ráno, stále mizerné počasí a vypadá to že i pro nás byla tato noc v Corvaře poslední. Pro mne to znamená, že handbik povezu zpět do Lubojat, aniž bych ho vytáhl z auta. V devět hodin Marián rozhoduje: "Jedeme domů, jezdit v takovém počasí je o zdraví". Ač neradi, nezbývá než souhlasit. Balíme věci, platíme pokoje a naposled mi pomáhají sjet venkovní schody, jinak velmi hezkého ubytování. Ovšem změna v počasí, která se v průběhu poslední hodiny udála je úžasná.
Slunce, rychle osýchající asfalt a nádherný výhled okamžitě mění celou situaci.
Přichází Milošova chvíle: "Zůstaneme a objedem si alespoň krátký okruh" (50km).
Spolu s Pavlem přejiždíme autem přes passo Campolongo do Arabby, kde pod plakátem který informuje, že tady dne 28. 5. 2006, projížděli účastníci 19. etapy závodu Giro D'Italia, konečně vykládáme handbik. Plníme vak na 1,5 litru vody a kontrolujeme zda v batohu za sedačkou handbiku nechybí nic, co pro úspěšný výjezd a následný sjezd považuji za nezbytné. 
Sice nahoru táhnu navíc dalších 5 kilogramů, ale co kdyby něco? Zato na obuvi něco váhy ušetřím. Ha nohy si navlékám silonové sáčky, neprofouknou, jsou lehké a zcela jistě je nepotrhám při chůzi.V 11:15 hod. jsem připraven vyrazit na 10 km. dlouhé stoupání s převýšením 637 metrů.
Pohled na tep který se v klidu pohybuje kolem 150 není moc povzbuzující. Jsem si vědom, že pojedu hodně na cukry, ovšem taky doufám, že až pomine počáteční nervozita tak se tep trochu srovná. S Pavlem, který na passo Pordoi a dál vyráží na kole svým vlastním tempem, si kvůli společnému fotu domlouvám sraz u Coppiho památníku zhruba za 3 hodiny.
Vyrážím s fotoaparátem na krku, abych si tento pro mne důležitý výjezd co nejlépe zdokumentoval. Ani se nestačím zahřát a už fotím značku 33 tornanti, takže k dosažení passa Pordoi mi stačí projet "pouhých 33 prudkých zatáček".
Na konci Arabby zkouším foto na samospoušť. Položit fotoaparát na vhodné místo, spustit samospoušť, najet do záběru a zacouvat zpět pro foťák. Trochu složité a zdržující, ale aspoň mohu všem tvrdit že jsem ani jednou neodpočíval, ale pouze fotil.
Po dvaceti minutách, mám za sebou 1,4 km prudkého kopce a pořízení několika fotek. Pověstný vztah Italů k cyklistům začínám zažívat na vlastní kůži a mohu potvrdit, že hlasité povzbuzování a přátelská gesta ve mně vyvolávají pocity, které mi pomáhají překonat narůstající únavu. Abych nebyl nevděčný k nám čechům, tak v jednom úseku potkávám z kopce sjíždějící autobus Karosa a pohledem na účastníky tohoto zájezdu se ujišťují ve známém faktu, že české ženy jsou nejkrásnější na světě a ještě mi fandily.
Po velmi tvrdém začátku stoupání si v některých úsecích dovolím zařadit o několik málo zubů těžší převod. Projetých zatáček pomalu přibývá a výhledem do údolí se uklidňuji: "Paráda kolik už toho mám za sebou". Potom stačí otočit pohled opět dopředu a někde v neuvěřitelné výšce a vzdálenosti spatřit pohybující se autobus a hlavou mi blesknou obavy o úspěšné zdolání passa Pordoi.
Tornanti, tornanti, tornanti. Až do chvíle než mi v jedné z tornanti několikrát proklouzlo při záběru přední kolo jsem si neuvědomil že zrovna zatáčky budou pro mne nejnáročnější. 
Hodně naklopené zatáčky ve kterých se mé bezvládné nohy s předním kolem handbiku stáčejí na opačnou stranu, takže kromě síly pro pohyb vpřed musím zároveň srovnávat i tento boční tlak mám po chvíli jízdy z každé tornanti na obzoru daleko větší respekt.
Po jedné hodině a čtyřiceti minutách hrubého času mám polovinu stoupání za sebou a chvíli poté kdy pohled na vrchol již nemůže svou vzdáleností trumfnout stále vzdálenější pohled do údolí, potkávám Miloše a zanedlouho poté taky Radka Ivoše a Mariána.
Po Radkově (mylném) názoru že do sedla mám tak minimálně tři hodiny jízdy volí dojezd do Corvary a Marián slibuje na společné vrcholové foto přijet autem. 
Absolutní nezájem o znaveného handbikera, na rozdíl od fandících Italů projevují italské krávy pasoucí se na dolomitských svazích v nadmořské výšce nad 2000 metrů. Jejich klid, pohoda a nezájem, má zřejmě, spolu s blížícím se cílem, vliv na můj pomalejším tep.
I tady v jedné ze zatáček dochází k zajímavé situaci. Řidič protijedoucího patrového autobusu, před jednou "tornanti" ke které se teprve blížím, raději zastavuje autobus, volí dlouhé minuty čekání než projedu zatáčkou a když ho míjím, tak mě zdraví s úsměvem ve tváři.
Jaký rozdíl mezi tímto a jedním řidičem autobusu který mne ani ne před měsícem, při předjíždění v tom nejužším místě mezi Starou Vsi nad Ondřejnicí a Košatkou za nervózního troubení téměř vytlačil z vozovky? Ale možná že nám českým řidičům zbytečně ubližuji a zdejší řidiči jsou naprosto stejní, jenom to krásné prostředí a klidné krávy u silnice, mají na ně blahodárný vliv. Možná by stálo za úvahu, spojit u nás Ministerstvo dopravy s Ministerstvem zemědělství v jedno a dostat tím krávy blíže k agresivním řidičům.
Na poslední dva kilometry stoupání se vrací Pavel, 
jenž si dnes jako jediný z nás vyjel Pordoi z obou stran a do cíle i následného sjezdu mne doprovází v roli fotografa.
Zesilující vítr a citelné ochlazení je tou poslední zbraníkterou na mne passo Pordoi proti svému zdolání vytasilo. Jakákoliv změna počasí mne ovšem v této chvíli již nezastaví.
Hnědá tabule "passo Pordoi 2239m s.l.m" mne už přitahuje jako magnet.
Projíždím kolem a v tu chvíli ze mne padá všechno napětí nashromážděné v posledních dnech.
Těžko popsat své pocity. V každém případě jsou hodně příjemné a pro mne k dalšímu životu na vozíku moc důležité. A to ještě netuším že po nádherném sjezdu do Arabby je Marián ještě umocní když mi daruje krásný plakát passa Pordoi který nahoře tajně koupil. Ještě minout několik restaurací a již jsem u památníku Fausto Coppiho.
Sotva stačím odeslat vítěznou sms zprávu manželce a zapsat si časy z cyklo computeru (čistý čas 2 hodiny 11 minut, průměr 4,6km/h), přijíždí Marián a společné fotce brání už jenom tři schody k památníku. I tahle poslední překážka je za pomocí několika páru ochotných rukou, které mě nahoru vynesou i s handbikem zdolána a já si můžu spolu s kamarády pořídit vrcholové foto.
Splnil jsem si jeden ze svých snů.
Děkuji za Váš čas
Oldřich Němec
