Články z novin o výjezdu na Grossglockner
MF Dnes 3.července 2007
(baď) - Kraj Moravskoslezský - str. 02
Postižený sportovec trénuje na vrchol Alp
TRÉNINK
Lubojaty - Vozíčkář Oldřich Němec dokončuje přípravu na náročný sportovní zážitek.
Spolu s manželkou a kamarády se chystá zdolat 2570 metrů vysoký bod rakouských Alp -Grossglockner.
„Místo, odkud budeme vyjíždět, je vysoko sedm set padesát metrů nad mořem a od vrcholu je dělí jen dvacet pět kilometrů. To převýšení bude obrovské,“ říká sportovec.
V posledních dnech se proto Oldřich Němec, jehož na vozík upoutala nehoda na kole, snaží zdolávat především kopce v okolí Lubojat, kde bydlí. „Mám trochu obavy, že to bude hodně náročná cesta. Hodně bude taky záležet na počasí. Nevím, jestli mě nebudou příliš omezovat auta na silnici.“
Foto autor| FOTO: MAFA - ALEXANDR SATINSKÝ
MF Dnes 17.července 2007
(lík) - Kraj Moravskoslezský - str. 02
Vozíčkář zdolával rakouské Alpy
Lubojaty - Vozíčkář Oldřich Němec zdolal před několika dny 2570 metrů vysoký bod rakouských Alp Grossglockner.
„Dostal jsem se asi do výše dva a půl tisíc metrů a byl to jednoznačně můj nejtěžší výstup,“ říká Oldřich Němec s tím, že na trase neměl ani jedno místo, kde by mohl nechat svalům odpočinout.
Trasu dlouhou třináct kilometrů jel necelých šest hodin.
Foto autor| FOTO: MAFA - ALEXANDR SATINSKÝ
Novojičínský deník 22.8.2007 - Sport - Ostatní
Autor článku:Jan Kešelák
Handbiker Oldřich Němec: Litovat může člověk pouze promarněných příležitostí
LUBOJATY - Sportovní nadšenec Oldřich Němec se celý život věnoval sportu – fotbalu, hokeji, tenisu i horské cyklistice. Po zranění, které jej trvale usadilo na invalidní vozík, ale bojoval dál. Nakonec vyhrála pevná vůle překonávat překážky.
Oldřich Němec
Foto: ARCHIV/Pavla Pažická
Pro většinu z nás rána osudu, po které by jsme ztratili touhu žít. Někteří ji ale zažili, s následky se poprali a nakonec odešli jako vítězové.
Jak se odehrálo Vaše osudné zranění?
18. října 1997 jsem jel fandit své mladší dceři na hasičskou soutěž, které se zúčastnila. Terénní nerovnost mne vyhodila z kola a koncentrace, spadl jsem na záda a tvrdá hliněná hrouda mi způsobila tříštivou frakturu čtvrtého a pátého hrudního obratle.
Pro Vás, jako aktivního sportovce, to musela být těžká životní zkouška. Dokázal jste se s tím vyrovnat?
Po svém návratu z Rehabilitačního ústavu v Hrabyni se u mne střídaly pocity marnosti, zbytečnosti, vzteku s odhodláním bojovat a vzdorovat nepřízni osudu. Každý neúspěch ve mne vyvolal sílu vzepřít se a pokořit překážky a začlenit se zpět do normálního života. V této době mne velice podpořila má rodina a kamarádi, díky nimž to bylo snazší.
Setkal jste se i s lidmi, kteří Vám dali najevo Vaše postižení?
Naštěstí si nevybavuji žádnou situaci, kdy bych vlivem nějakého úmyslného jednání lidí hůře nesl své postižení. V mém okolí mi lidé dávají mé postižení najevo především tím, že se mi snaží pomáhat. Nejbezprostřednější jsou ovšem malé děti, které bez ostychu pozorují můj invalidní vozík a přivádějí své rodiče do rozpaků zvídavými otázkami.
Handicapovaný sport nabízí různé aktivity. Proč u Vás zvítězilo kolo?
Cyklistice jsem se intenzivně věnoval ještě před zraněním, a i přestože se nyní pohybuji na invalidním vozíku právě kvůli kolu, nikdy jsem na něj nezanevřel. Jízdu na handbiku jsem považoval za sport handicapovaných, ve kterém k vítězství nad ostatními nestačí pouze výhoda lehčího postižení, ale každý dobrý výkon je výsledkem tvrdého a dlouhého tréninku.
Mohl by jste čtenářům popsat přípravu na závody?
Příprava v tomto sportu je v podstatě ohromně jednoduchá. Stačí jezdit, jezdit a zase jezdit. Bez najetých kilometrů vám soupeři v tomto sportu nedají žádnou šanci na vítězství a o zdolávání vysokých kopců si můžete nechat jenom zdát. Doma ve vstupní hale mám k nemalé radosti své rodiny umístěný trenažér, na kterém začínám přípravu na nadcházející sezónu prakticky ihned, jakmile mi počasí znemožní jezdit venku. Závody handicapovaných již bohužel nijak moc nevyhledávám. Věk zastavit nejde a na těchto závodech na rozdíl od běžných cyklistických závodů postrádám rozdělení závodníků do věkových kategorií. Raději si stanovuji vlastní cíle, které chci dobýt a zvítězit tak sám nad sebou. Energii získávám z iontových nápojů v místní hospodě .
Vaše poslední cesta směřovala do zahraničí, na Grossglockner. Dovezl jste si nějaké zážitky či pocity?
Především pocit vítězství nad zdoláním další bariéry. Troufám si říci, že Grossglockner dá zabrat i leckterému zdravému cyklistovi, o to více mě hřeje a těší, že jsem jeho vrchol pokořil. Ohromně mě podpořilo fandění lidí projíždějících v autech kolem, troubili, mávali, někteří dokonce zastavili, aby mi mohli vyjádřit osobně svůj obdiv a pořídit si se mnou foto. Byl to můj hnací motor a už kvůli tomu jsem své úsilí vzdát nemohl, i když to stálo spoustu sil.
Náklady na tyto cesty jsou jistě velké a podnikatelský sektor se do handicapovaného sportu moc nehrne...
Ano to je ožehavé téma, utrácím příliš hodně peněz ve zmiňované hospodě za iontové nápoje před přípravou a k tomu musím přičíst i své bláznivé nápady, kdy i přes výhružky své manželky jezdím na kdejaký kopec místo toho, abych s ní jel na poklidnou dovolenou.
V čem, podle Vás, tkví fakt, že většina handicapovaných nemá ráda, když je někdo lituje?
Lítost člověka nikam neposune, v ničem mu nepomůže. Litovat může člověk jen promarněných příležitostí. I když se člověk dostane na invalidní vozík, neznamená to konec, člověk musí žít dál, i když třeba jinak, než jak byl zvyklý doposud. Když už se handicapovaný sám smíří se svým osudem, nevzdává se a snaží se žít plnohodnotný život dál. Lítost okolí ho brzdí, nepotřebuje ji, je zbytečná.
Region 28. srpna 2007 - týdeník okresu Nový Jičín
Článeček z časopisu Báječná neděle
