PASSO DELLO STELVIO NA HANDBIKU – 27. 8.2009 (2760m.n.m.)
Po průsmyku pod vrcholem Bonette (2862 m.n.m.) a průsmyku Col d´Iseran (2770
m.n.m.), ležících ve francouzských Alpách, je passo Stelvio(2760m.n.m.) třetím
nejvýše položeným místem, kam lze v Evropě vyjet automobilem po běžné silnici.
Malá informace pro ty, kteří mě neznají a na tyto stránky zavítali čirou náhodou. Jmenuji se Oldřich Němec a letos tomu bude již dvanáct let, co jsem mrzákem ochrnutým od prsou. Pro odreagování od problémů, které tento stav doprovázejí, používám jízdu na handbiku. Naštěstí na rozdíl od nefunkčních nohou mi ještě trošku funguje mozek, a tak se v tomto článku pokusím přiblížit vám své dojmy z akce PASSO DELLO STELVIO NA HANDBIKU.
V roce 2007, kdy jsem na handbiku vyjel z
Ferleitenu na Fuschertörl po Hochalpenstrasse Grossglockner, mi kamarád Marián ještě na kopci říká:
„Jo vyjet Grossglockner je sice hezká věc, ale škoda, že nevyjedeš Stelvio, to je
nejkrásnější průsmyk, který jsem kdy jel. Stelvio je svým sklonem členitější,
není jako Grossglockner se stále stejným stoupáním, ale je o hodně delší,
některé úseky jsou i prudší a to ty nedáš“.
No a já to vzal jako výzvu.
Rok 2008 byl pro mě spíše rokem oslav mých padesátin a to se sportovními výkony moc dohromady nejde. Letos mi však ruce poměrně dobře šlapou, a tak si říkám proč to nezkusit. Po několika termínech si s přáteli domlouváme odjezd do Itálie na 25. srpna. Nečekaný technický problém na handbiku mi s velkým úsilím a zcela zdarma, jako již mnohokrát, vyřeší firma 4EVER ze Studénky. Díky této firmě, zejména však spolumajiteli Radimovi, technologovi výroby Čendovi a jimi oslovené firmě na výrobu ráfků Delfi spol. s. r. o., můžeme s manželkou, v domluveném termínu o půl šesté ráno, vyrazit na 980 kilometrů dlouhou cestu do Bormia s naloženým handbikem v dobrém technickém stavu.
Po celou cestu, při každém zastavení, se snažím přesvědčit Mariána, který jako
znalý horský vůdce určuje trasu do Bormia, abychom passo Stelvio raději objeli
přes Livigno. Argumentuji slovy: „Mariáne, když budu vědět, do čeho jdu, tak to
nevyjedu“. Odpovídá: „Stejně to nevyjedeš, tak se na průsmyk podíváš aspoň z
auta“. A do toho se vloží má žena Jindřiška: „Nejlepší bude, když si nahoře sedneš
na handbik, my tě vyfotíme a nikam vyjíždět nemusíš“. Marná snaha.
Po jinak pohodové, zhruba jedenáctihodinové cestě v horkém a slunečném počasí,
kterou pouze v okolí Insbrucku svlažil lehký deštík, dojíždíme do městečka
Prato. Prato je výchozím místem cyklistů, kteří zdolávají passo Stelvio ze
severu.
Úsek silnice z Prato, do další vesničky Trafoi, kterou se musí při výjezdu Stelvia
projet, mě zanechává ještě celkem v klidu. Žádné prudké stoupání a poměrně
široká silnice, no zatím to jde a pokud to bude stejné i z druhé strany, bude můj pokus o výjezd
v pohodě.
Marně jsem se chlácholil. Již průjezd vesničkou Trafoi znamená pro mě počátek
dvoudenní nervozity. Pohled na značku 48 tornanti, udávající počet zatáček
zbývajících do průsmyku, spolu s prudce se zvedající silnici mi zvyšují tepovou
frekvenci.
Jednička a dvojka jsou nyní převody, na které se pomalu posouvá naše
auto po klikatící se silnici zaříznuté v prudkém svahu hory Dreisprachenspitze
vzhůru k průsmyku a já si s každou další zatáčkou uvědomuji, pokud tohle bude i
na druhé straně Stelvia, tak nemám šanci a jedu tady zbytečně.
Pro lepší pochopení atmosféry, která nyní zavládla v našem automobilu, je
potřeba se vrátit k mému výjezdu na Grossglockner. Na Jindřišku nepůsobí
příznivě, když na handbiku zdolávám své sportovní cíle a s radostí by uvítala, kdyby
se jich nemusela účastnit. Má prostě pocit, že se zbytečně trápím a spokojená je pouze tehdy,
pokud ležím doma v posteli.
Když jela spolu s Pavlou a Janou v autě přede mnou na Grossglockner a zjistila
náročnost stoupání, tak ji to začalo trápit a přestala komunikovat.
Při cestě autem přes Stelvio jsem přestal mluvit i já. Po příjezdu do Bormia
zjišťuji, že v můj úspěch už nevěří ani Dušan, pro kterého byl průjezd autem
také prvním seznámením se s průsmykem, a tak mi zůstala pouze Čendová sms zpráva
v mobilu „To dáš, kamaráde, věřím ti“.
Středa je pro mě odpočinkový den, kdy mě Marián ve svém autě pro inspiraci
proveze okruhem přes průsmyk passo Mortirolo 1851m.n.m. a passo Gavia
2652m.n.m.. Oba průsmyky, stejně jako Stelvio, bývají zařazeny do etap slavného
cyklistického závodu Giro d'Italia. Večer plánujeme logistiku pitné vody na můj
zítřejší výjezd.
Vzhledem k obavám z desetihodinového výšlapu bych rád odkmitával první kilometry k passu Stelivo již od 8:00 hodin ráno. Pro silný provoz a problémy s parkováním v Bormiu si handbik vyvážím autem na přírodní parkoviště kousek nad Bormiem, kde přesedám na vozík a provádím drobné přípravy před startem. Pro jazykovou bariéru musím bohužel odmítnout pravděpodobnou nabídku k pomoci od kolemjdoucího ochotného Itala a čekám, až dojedou na kole Pavla, Marián a Dušan, kteří mi pomáhají vyndat handbik z auta, nasadit a nahustit kola. Pro zdar akce není tep 110, který zaznamenávám při nasedání na handbik, zrovna ideální, ale určitě se zde negativně projevuje i má zvýšená nervozita, která doufám s prvními metry zmizí. Poslední Mariánové pokyny: „Hlavně se musíš co 20 minut napít a nezapomeň na energy gely a tyčinky“ a můžu vyjet.
Dušan s Mariánem mizí za první zákrutou a já se snažím, abych nepřepálil začátek. Jedu nejlehčí převod, který jsem již několik měsíců při tréninku vůbec nepoužíval. Pohled na azurovou oblohu a sluncem ozářené vrcholky okolních hor dávají tušit hezký den. Silnice vede ve stínu západního svahu pohoří na pravé straně úzkého a strmého údolí.
Pod dozorem Pavly, která přede mnou popojíždí na kole, fotí a dohlíží, zda
nepodceňuji přísun energie, dojíždím po jedné hodině jízdy k prvnímu ze série 8
tunelů vedoucích k vrcholu. Pro velikou tmu, která panuje ve většině těchto
tunelů, si nasazuji čelovku a zapínám zadní blikačku. Průjezd zatáčejícím
tunelem vyraženým ve skále je opravdový zážitek.
Tmu v tunelu se snaží s
nevelkým úspěchem zhruba každých dvacet metrů prosvítit klenutý otvor vysekaný
nad údolí a z rachotu motocyklů, kteří mě v jednom z tunelů dojeli, jde přímo
strach.
Strach nahání nejenom zvuk odrážející se v tunelu od skal, ale také obavy z
toho, zda mě někdo z řidičů nesrazí. Tato obava je však celkem zbytečná. Řidiči
jsou zde opravdu k cyklistům ohleduplní a pokud nenarazíte na žádného českého
řidiče, máte velkou šanci dojet bez úhony. Nevěřil bych, kdybych nezažil na
vlastní oči, jak jeden z řidičů kvůli cyklistovi zabrzdil tak prudce, že mu
nepřipoutaný spolujezdec hlavou rozbil čelní sklo.
Po projetí všech tunelů se údolí zvedá v příkrou stráň, ve které se až k
vysokému horizontu klikatí v serpentinách zbudovaná silnice. Mám rád podobné
úseky, pohled nahoru sice nahání hrůzu, ovšem čím výše se dostávám, tím
radostnější pohled do údolí.
Zrovna tady, dvě hodiny od mého výjezdu, v úseku 14% stoupání, mě dostihly Jana
s Jindřiškou, které se pěšky vydaly od Bormia do stejného cíle jako já. Od Pavly
přebírají dozor nade mnou, doplňují můj camelback doneseným iontovým nápojem a
pořizují fotodokumentaci.
Nejen donesený ionťák mi však dodává energii. Slova jako Ciao, Grande a
povzbudivá gesta početných cyklistů mi dávají zapomenout na fakt, že jsem mrzák a
mám pocit, jako bych byl jedním z nich. Dokonce i cestující v automobilech mě
povzbuzují a několika řidičům nebylo líto v prudkém kopci zastavit a vyjádřit mi
podporu. Tuto atmosféru mám prostě rád. Netvrdím, že bych ji doma při tréninku
nikdy nezažil, ale je ji jako šafránu a bohužel převažuje spíše nervozita a
podrážděné reakce. Marián s Dušanem, kteří se již vracejí na kolech po zdolání
passa Stelvio zpět do Bormia, neskrývají překvapení, jak daleko jsem se již dostal
a vyslovují obavy, aby plánovaný návrat autem stihli ještě před mým výjezdem na
Stelvio.
Za tři hodiny a patnáct minut od začátku výjezdu se loučím posledním pohledem z horizontu nad zdolanou stráni s údolím pod sebou a úzkým průjezdem mezi skálami se dostávám do dalšího, podstatně širšího údolí. Silnice nyní vede na úpatí východního svahu pohoří v širokém doprava zatáčejícím údolím. Ze zbývajících osmi kilometrů na passo Stelvio jedu nyní čtyři kilometry rovinaté silnice s menším stoupáním než dosud. V lehčím kopci pod dojmem blížícího cíle tahám těžší převody a při jízdě pozorují pasoucí se krávy a pištící svišťě. Čtyři kilometry před passo Stelviem se silnice opět prudce zvedá a začíná se kroutit v posledních dvanácti z celkově čtyřiceti od Bormia značených tornanti. Rakouským inženýrům, kteří v roce 1827 tuto silnici nechali vybudovat, jsem vděčný, že zatáčky projektovali bez stoupání, takže mi téměř každá z tornanti nabízí chvilkový odpočinek. Sil již na rozdávání moc nemám a začínám litovat úseků, které jsem jel s těžšími převody.
Tři kilometry před passo Stelviem přijíždím na odbočku do Švýcarska. Bohužel netuším, že odbočením na švýcarskou stranu bych po dvoustech metrech s pouhým patnáctimetrovým převýšením dorazil na nejvyšší švýcarské passo Umbrail. Utěšuji se teď tím, že jsem passo Umbrail překonal a koukal se na něj z výšky.
Tříkilometrový závěr v serpentinách před passo Stelviem je opravdu brutální.
Tělu již scházejí potřebné síly, stoupání je hodně prudké, ale blížící se budovy
na Stelviu působí jako magnet. Teď již o mém úspěšném zdolání passa Stelvio
nepochybuje ani Marián s Dušanem, kteří přijeli autem a stihli tak můj dojezd na
Stelvio. Za 5 hodin a 55 minut od mého výjezdu, po devatenácti kilometrech s
převýšením 1400 metrů, přijíždím pod ceduli s označením nejvyššího bodu PASSO
dello STELVIO CIMA COPPI m. 2760. Tepový průměr mám 152 s maximální hodnotou
172. Potřebné foto s celým týmem, Jindřiškou, Pavlou, Janou, Mariánem a Dušanem,
kterým mockrát děkuji, že se obětovali a vydali se se mnou do Itálie.
Pro další foto a potěšit se z výhledů do okolí vyjíždím nad passo Stelvio k
vyhlídce u hotelu Alpengasthof Tibet - Albergo Rifugio Alpino. Odtud později
sjíždím k první tornanti ze směru od Prato, abych si mohl říct, že jsem šlapal
na Stelvio z obou stran .
Po vítězném pivu od Jany a slibu Jindřišce, že dolů pojedu opatrně, vyrážím zpět
a sjezd si užívám a jenom doufám, že na mě Jindřiška z Mariánova auta moc
neuvidí.
Slíbil jsem Jindřišce opatrnost při sjezdu, takže mi Pavla na kole zpočátku
ujíždí. Na dlouhém přehledném úseku v horním údolí to pouštím bez brzd, poměrně
rychle ji doháním a předjíždím. Adrenalin stoupá, v hlavě si promítám náročnost
stoupání v projížděných úsecích a v tunelech řvu jak malý kluk. Na handbiku
dojíždím přes Bormio do Residence Elga a večer mě ještě čeká překvapení od
přátel ve formě plakátu Passo della Stelvio s razítkem potvrzujícím výjezd a s
podpisy celého týmu.
Děkuji všem, kteří přispěli k tomu, že se mi podařilo vyjet na PASSO DELLO STELVIO.
Oldřich Němec
