Lubojaty

Článek převzat z časopisu SVĚT MYSLIVOSTI

Jan Koštoval

Byla druhá polovina měsíce srpna a srnčí říje v Beskydech pomalu doznívala. Konečně se mi podařilo ulovit srnce první věkové třídy. Byl to vskutku takový trpaslík, tělesně slaboučký, parůžky tenké, slabé a pokroucené. Ulovil jsem ho náhodně a vlastně jsem neměl jinou možnost, protože toho roku jsem věnoval veškeré úsilí lovu jiného srnce, kterého jsem obeznal již brzy na jaře.

Byl to dvouletý srnec s raritní a pro mě velmi líbivou trofejí – čtyřmi krátkými lodyhami, různě pokroucenými do stran. Bohužel jsem tohoto srnce viděl pouze jednou a od té doby jsem marně usiloval o jeho ulovení. Srneček se vypařil jako pára nad hrncem. Jeho lovem jsem se zabýval od začátku doby lovu, ale po třech měsících marných vycházek jsem to vzdal a přiznal porážku. Neúspěšným lovem jsem se dostal do časového skluzu, a tak jsem byl rád, že jsem náhodně v jiné části honitby obeznal průběrného ročka, jehož jsem na třetí vycházce ulovil. Jeho trofej mi bude zároveň připomínat i onoho raritního srnce, který mě tak dlouho tahal za můj myslivecký nos a nakonec nade mnou přece jen vyhrál. Dalšího srnce jsem v tom roce již nemohl lovit. Srnčího je u nás v horách poskrovnu, a tak jeden musí stačit. O srnčí zvěř se však dobře staráme a lov je pak o to větší odměnou a zážitkem. Ale tak to již v mysliveckém životě chodí a nejen trofeje na zdi dělají z lovců myslivce.

Přišlo netrpělivě očekávané září se svátkem všech jelenářů, jelení říji. Však to všichni zasvěcení znají, ten nepopsatelný pocit, kdy člověk nasává všemi smysly ranní čerstvý vzduch. Do myslivcova nitra vstupuje zvláštní rozechvění a žene jej do hor, do lesů, aby se alespoň na nějaký čas stal součástí toho úžasného děje v přírodě, kdy jeleni, majestátní králové lesů a hor, dávají okolnímu světu najevo sílu zachování rodu. I já jsem netrpělivě čekal. Ovšem ještě před tímto svátkem jsem obdržel velmi milé pozvání od mladého myslivce Toníka k lovu kachen do Jistebníku, na jejich krásné rybníky. Tento lov jsem si velice oblíbil i přesto, že mám asi poměrně sladkou krev a komáři, jichž je tam podstatně více než březňaček, zapichují své nenasytné sosáčky velmi iniciativně a bolestivě. Lov se i přes snahu žíznivých komárů vydařil, organizace byla výborná. Na poslední leči, která je vždy velmi příjemným zakončením, mě čekalo velké překvapení v podobě pozvání k lovu srnce do honitby Mysliveckého sdružení Lubojaty, kde je, světe div se, mysliveckým hospodářem ženská. Tedy slangově baba. A tam, kde je v lese bába, se podle mysliveckých pověr nedaří a je lepší a moudřejší v takovém případě ihned zanechat lovu. To ovšem v tomto případě docela určitě neplatilo. Paní Eva, o níž je řeč, má do báby ve třetí věkové třídě hodně daleko. Navíc je velmi kultivovaná a své funkci mysliveckého hospodáře a potažmo i myslivosti dobře rozumí, o čemž jsem měl záhy možnost se přesvědčit. Je třeba říci, že by mohla jít příkladem některým mužským protějškům. Ona vlastně celá její rodina jsou myslivci. Nic ovšem nemění na skutečnosti, že to bylo pro mě velice příjemné překvapení a bez váhání jsem pozvání přijal. Na lov srnce v Lubojatech jsem se velice těšil. Nejsem žádný světoběžník, nelovil jsem trofejovou zvěř nikde jinde, než v našich krásných Beskydech, i když jsem byl v různých honitbách na honech nebo jen tak beze zbraně. Měla to být pro mě jakási premiéra, na jejímž konci by měla být za přispění zkušeného „babského“ doprovodu, svatého Huberta a Diany (a to je vlastně také ženská) nějaká srnčí trofej a myslivecký zážitek.

Počátkem září jsem uprostřed týdne nedočkavě nasedl do auta a vydal se na 60 kilometrů dlouhou cestu do „rovin“ Lubojatských. Lubojaty je vesnice ležící nedaleko Ostravy, ve zvlněné krajině protkané lesíky, remízy a obdělanými poli, s velmi slušnými stavy srnčí zvěře, která tam má dostatek klidu a příznivé podmínky k existenci.

V 17 hodin jsem dorazil na smluvené místo, od paní Evy převzal s povděkem povolenku s plombou a vyrazili jsme do honitby. Automobil jsme zaparkovali na kraji vesnice u malé pekárny, z níž se linula vůně božího daru. Byl jsem poučen, že když je příznivý vítr a větříte tuto vůni dvě hodiny na sedačce při čekané, může vás natolik omámit, že hrozí nebezpečí spadnutí na zem. Omamná vůně chleba se prý po delší době stává nepříjemnou. Ve skutečnosti jsem tomu nevěřil, protože vůni čerstvého chleba miluji.

Vyšli jsme na polní cestu. Nabil jsem svoji krátkou karabinku, a tak, aby to doprovod neviděl, jsem symbolicky poplival baculatý náboj, což činím vždy pro štěstí. Pomalu jsme šoulali strništěm k nedalekému výběžku lesa kde stál posed, na němž jsme měli čekat na zvěř. Když jsme dorazili k loveckému zařízení, zjistil jsem, že je již staršího provedení a dosti vysoké. Měl jsem trochu obavy z toho, jestli ze sedačky nespadnu dřív, než mne omámí vůně z pekárny. Po výstupu nahoru se to málem stalo, když podlaha povážlivě zasténala. Byl jsem však doprovodem rozhodně ujištěn o stálosti onoho mysliveckého zařízení a proto jsem již nic nenamítal a začal se věnovat sledování okolí. Je to něco jiného než u nás v horách. Vůně posekaného obilí a daleké rozhledy do polí. Měl jsem pocit, že nejsem schopen odhadnout vzdálenost na rozlehlém poli se strništěm, které bylo všude kolem. V krajině panoval klid, vál silnější chladný vítr a srnčí ještě odpočívalo kdesi v malých enklávách listnatého lesa. Poslouchal jsem zajímavý odborný výklad o zdejších stavech zvěře srnčí, černé a dokonce i jelení, která se do oblasti občas zatoulá. Po půlhodince čekání vytáhl v dálce z lesíka samotný kus srnčí zvěře, ale nebylo možné obeznat, zda jde o srnce, nebo o holou. Bylo to opravdu hodně daleko. Následně začalo porůznu srnčí zvěře přibývat, ale v dostřelu se žádný srnec neukázal. Paní Eva dostala zprávu na svůj mobilní telefon se vzkazem, že za námi je srnec. Značně mě to udivilo, protože jsme byli asi ostře sledováni mně neznámým účastníkem lovu. Ty mobily jsou čertův vynález a ve spojení s puškou poskytují lovcům další velkou výhodu oproti lovené zvěři. Za sebe jsem viděl poněkud omezeně, ale po delší chvíli jsem v malé mezeře mezi dubovými větvemi zpozoroval srnce, který se popásal na kraji strniště. Parůžky měl značně vysoké a když se trochu natočil, obeznal jsem jej jako staršího srnce, snad pětiletého. Musím konstatovat, že se projevila zkušenost doprovodu, kdy paní Eva ohodnotila srnce jako lovného. Řekla, že když chci, mohu střílet. Nikterak jsem neprotestoval, i když musím říci, že u nás v horách by tento srnec platil za velmi dobrého a ve věku pěti let bych jej rozhodně ušetřil. Zde jsem se ovšem řídil pokyny doprovodu, který odpovídal za lov, a proto se přiznávám, že jsem od myšlenky nestřílet ochotně upustil.

Vzdálenost byla dosti značná, snad 150 metrů, ale jak jsem již zmínil, odhad vzdálenosti na poli je pro mě dost problematický. Srnec to vyřešil za mě a z ničeho nic zalehl tak, jak to srnčí někdy činí. Navíc mezírka ve větvích byla úzká a kdybych vystřelil, nebyla by to jistá a odpovědná rána. Asi po půlhodince se srnec zvedl a namířil si to směrem od nás po okraji lesa. Dál jsem jej nemohl sledovat, protože mi bránily větve. Paní Eva doporučila, abych slezl dolů a pokusil se ulovit srnce ze země. Lezl jsem opatrně z posedu a sledoval, kde srnec je. Byl jsem přesvědčen, že již bude daleko a ke střelbě se nedostanu. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem stoje v půli vysokého žebříku uviděl srnečka, jak si to šněruje pomalu přímo proti sedačce. Stál jsem na žebříku, ale když jsem zamířil, byl tento postoj celkem stabilní. Srnec stále postupoval naostro ke mně. V zaměřovacím dalekohledu jsem zřetelně viděl vysoké, světlé, vcelku tenké parůžky šesteráka. Přední výsady měl delší, zadní hodně zkrácené.

Tak jak jsem měl zprvu obavy z toho, že srnec bude daleko, teď jsem již nemohl déle otálet, protože srnčisko postupovalo loudavým a jaksi velmi unaveným krokem stále blíž. Vítr mi vál do zátylku a hrozilo nebezpečí, že mě unavený a vyříjený srnčí chasník navětří a bude po lovu. Postupoval však přímo naostro a proto jsem musel vyčkat ještě chviličku, kdy se alespoň maličko vytočil stranou. Rychle jsem si promítl dráhu střely takto zepředu a jemně jsem stiskl spoušť. Zlomil se v ráně a zůstal v ohni. Jsem přesvědčen, že zvuk výstřelu vůbec neslyšel. Zaplavil mě hřejivý pocit z dobře umístěné rány. Vystoupal jsem nazpět na sedačku, zapálil si cigaretu a deset minut se oddával lovecké horečce, která mě za více než čtvrt století provozování myslivosti ještě neopustila. Mám velké štěstí, že se u mě projevuje až po výstřelu. Kdyby to bylo naopak, asi bych nikdy nic neulovil.

Samozřejmě i paní Eva si všimla chůze a celkového chování srnce před výstřelem. Budil dojem velkého vyčerpání. Shodli jsme se na tom, že byl během říje velmi zaneprázdněn a vytížen, čemuž odpovídalo i jeho vyhublé tělo. Po vyvržení měl hmotnost 10 kg. V duchu jsem se musel smát myšlence, že snad mohl být omámen vůní chlebíku, na kterou mě tak vážně upozorňovala paní Eva před lovem. Ještě chvíli jsme se vzájemně ubezpečovali o tom, že srnec je skutečně průběrný a vzhledem ke své únavě po absolvované říji by snad nemusel dožít rána, a tudíž je moc dobře, že jsem jej ulovil. S úsměvem nad tímto konstatováním jsme sestoupili dolů a pomalu došli k úlovku. Smekli jsme a tiše postáli nad uloveným šesterákem. Potichoučku jsem jej odprosil za tento lov a poděkoval Dianě i svatému Hubertovi. Pak srnec obdržel od paní Evy poslední hryz a já dubovou ratolest jemně otřenou v barvě srnce jako zálomek a milé blahopřání od doprovodu s nezbytným „Lovu zdar!“.

Byl již pokročilý večer, když jsem šťasten a nadmíru spokojen ujížděl směrem k domovu, k Beskydám. V kufru mého auta pomalu šedly a kalily se světla „Babského šesteráka z Lubojat“. Tak jsem ho nazval a budu mu tak říkat, kdykoliv pohlédnu na tuto trofej s vysokými parůžky. Bude mi připomínat krásný myslivecký zážitek, milé lidi, vůni chleba a poklizených strnišť. Tak je to dobře a má to tak být. A těm pověrám o bábě v lese se nedá věřit. Není to totiž vůbec pravda! No posuďte sami ...